Český zájem

Válka v Jugoslávii nás přistihla nepřipravené. Nejenže deset let po listopadu 1989 nejsme schopni vyslat alespoň část naší armády do skutečných vojenských operací, ale neumíme ani mít rozdílné názory, mluvit o nich, argumentovat a hledat společnou cestu. Nediskutovali jsme o svém vstupu do NATO, proč tam jedni chtějí a druzí nechtějí, a najednou jsme uprostřed válečného konfliktu. Jsme v tom a debata začala, ať chceme, nebo ne.

Nikdo nikoho neslyší

Tón udal premiér Miloš Zeman, který těsně po začátku bombardování mluvil o zastáncích útoků jako o „primitivních troglodytech s krvavýma očima“, kteří „jásají nad dopady bomb a raket“. Ne snad, že by někdo nad výbuchy jásal, ale všichni měli jasno: pro premiéra jsou stoupenci zásahu NATO krvežízniví „troglodyti“. Následovalo stanovisko ODS: bomby samy o sobě nic nevyřeší. Straničtí stratégové zřejmě došli k závěru, že stupidové v bruselské centrále z neznalosti obecných pravd vsadili na špatného koně. Ihned po zahájení leteckých útoků na Miloševičův režim vznikly v Česku dva tábory. Jeden útoky podporuje a obává se být neloajální vůči Severoatlantické alianci, do níž jsme teprve nedávno vstoupili. Přijímá argumentaci mezinárodního společenství, které tvrdí, že jednání k ničemu nevedla a srbské síly pod jejich pláštíkem dál etnicky „čistily“ provincii Kosovo. Násilnému vyhánění stovek tisíc lidí z domovů bylo nutné zabránit také násilím a nutnost tohoto krajního východiska odsouhlasilo všech devatenáct…