Jak se pozná, že přišlo jaro? Najednou je na silnicích ještě víc vozů než předtím. Když se oteplí, pán tvorstva nasedne a jede. Ve městech a na dálnicích jsou zácpy, lidé uvěznění v plechu zuří a snaží se nějak dostat k cíli. Po chodníku, skrz zákazy, jednosměrkami, jakkoliv. Když je silnice volná, mnozí z nich jedou naplno. Občas někoho smetou, občas nabourají jiné auto. Nehod přibývá, chodců ubývá. Dá se ten trend nějak zastavit? Může vlastně lidem něco zabránit v tom, aby se za volantem chovali bezohledně?
Své zlato vozím v bezpečí
Odpověď je prostá: strach. O sebe a o své auto, z policie, z postihu za nedodržování pravidel. A někdy i obava o ty, kteří jdou pěšky. Strach řidičů o sebe vnímají výrobci aut. Montují do nich airbagy, předvádějí, jak se při nehodě plechy srolují tak, že se šoférovi nic nestane, nebo jak kola při brzdění rvou asfalt. Na billboardu české felicie je věta „Své zlato raději vozím v bezpečí“. Strach z auta jako z cizího plechového (nebo bakelitového) předmětu u řidičů mizí. Spousta lidí se v něm cítí jistěji než doma. A množství aut, trend jezdit, jak jen to jde, ukazuje, že ani strach o pěšáky není příliš velký. Řidič prostě neusedá do vozu s představou, že se nabourá, že někoho přejede. Loni bylo přitom na našich silnicích usmrceno dvanáct set lidí. (Díky snížené rychlosti v obcích o dvě stě méně než před rokem.) Naopak roste strach chodců. Mají špatnou zkušenost: drzá síla se vyplácí. Přitom právě ohled řidičů na…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
