Správný boj je předem ztracený

Eskalaci srbského nacionalismu předcházela divoká smršť historických reminiscencí, spojená s přípravami uctění šestistého výročí bitvy na Kosovu poli v roce 1989. Chmurný a vznešený obraz této události v sobě nese každý Srb už od dětství, zná ji z pohádek, čítanek, dějepisných výkladů, z klasické i moderní literatury. Kosovská legenda patří rovněž k hlavním pilířům náboženského vyznání v srbské pravoslavné církvi. Jako by do sebe jediný dávný den vsákl srbskou minulost i budoucnost, jako by zastínil plynutí času a stal se věčným okamžikem. A přitom nikdo pořádně neví, co se 28. června 1389 na Kosovu poli vlastně stalo. Ví se jen, že tu došlo k boji mezi Turky vedenými sultánem Muratem a výkvětem srbských a bosenských válečníků svolaných pravoslavným knížetem Lazarem, že v této souvislosti přišli o život oba vládci a padla tu významná část srbské mocenské elity. Muratův syn Bajazit však vzápětí s tureckým vojskem odtáhl, snad aby upevnil své postavení sultánova nástupce, a Srbové si uchovali samostatnost ještě dalších sedmdesát let. Evropa je dlouho považovala za vítěze bitvy.Během následujících století se srbští hajduci opakovaně bouřili proti osmanské nadvládě, která tvrdými odvetnými opatřeními dále jitřila jejich národní hrdost. Ta posléze našla svůj literární výraz především v tzv. junáckých zpěvech o Kosovu, mimořádně působivé hrdinské epice šířené potulnými guslary, jež byla písemně zaznamenána teprve počátkem 19. století, tedy víc než čtyři sta let po osudném…