Světové výstavy mají dlouhou tradici a přežívají, přestože jejich smysl bývá často zpochybňován. O tom, zda jsou jednotlivé národní pavilony skutečně obrazem vyspělosti zúčastněných zemí, lze samozřejmě diskutovat, přesto však o lecčem vypovídají. Architektonické řešení staveb navíc většinou signalizuje další vývoj stavebnictví, protože na dočasných objektech, jimiž jsou téměř všechny pavilony, lze bez problémů experimentovat. Otázka, zda bude mít nějaký smysl česká účast na světové výstavě v Hannoveru, jež se bude konat příští rok, má však vzhledem k hospodářským potížím země zvláštní naléhavost.
Od Bierhalle k high technology
Historie účasti českých zemí na světových výstavách je dlouhá: už v roce 1900 jsme měli samostatnou expozici v rámci pavilonu Rakouska-Uherska na výstavě v Paříži a o čtyři roky později v Saint Louis. Za první republiky se Československo účastnilo několika velkých výstav. Na expozici dekorativních umění v Paříži v roce 1925 patřil Gočárův pavilon k nejzajímavějším, i když avantgardě Le Corbusierova L'Esprit Nouveau nebo Melnikovova konstruktivistického pavilonu SSSR se nevyrovnal. Kritizována však byla Janákova a Kyselova dekorativní interiérová instalace, v té době už zastaralá (Bedřich Feuerstein ji dost výstižně nazval Bierhalle).Naše další pavilony na světových výstavách, veletrzích a benátském bienále umění patřily vždy k nejlepším. Jejich autoři Kamil Roškot, Otakar Novotný, Adolf Benš či Jaromír Krejcar patřili k…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
