Dopisy

Následuj instinkt

Úvodem si dovolím poznamenat, že po mém soudu je reflexe uměleckého díla výsostně subjektivní záležitostí a něco jako objektivita kritického soudu ve smyslu jediné možné pravdy v této oblasti neexistuje. V zásadě lze interpretovat a hodnotit umělecké dílo jakkoli; má-li mít ovšem sdělovaný názor nějaký smysl, musí být kritik argumentačně přesvědčivý a musí respektovat předmětné dílo v jeho vlastní podobě. Uznávám, že Jiří Peňás je argumentačně schopný a s některými jeho postřehy se lze ztotožnit. Například časoprostorové relace filmu Návrat idiota jsou opravdu poněkud zmatené a „neodpovídají logice běžné zkušenosti“, jak píše Peňás. Ptám se však, no a co? Copak jde v tomto filmu o „objektivní“ rekonstrukci skutečnosti? Nezdá se mi tak obtížné pochopit, že film je založen naopak na záměrné konstrukci (evokaci) vnitřní skutečnosti. Celá krajina filmu je subjektivní vizí či projekcí vnitřní zkušenosti a prožitku. Návrat idiota zkrátka není koncipován jako film realistický, nýbrž jako film lyrický, pocitový, básnický. Pokud by Jiří Peňás svou kritikou prokázal, že se tento autorský záměr nepodařilo tvůrcům naplnit, potom by vše bylo v pořádku. Jiří Peňás však jako by psal o úplně jiném filmu či o své představě, jak „správně“ historicky a sociálně konkretizovat postavu Idiota/Františka. Potom se ovšem dostává spíše do role alternativního tvůrce, nikoli kritika. Peňás se navíc na film dívá jednostranně z hlediska „literárního“ a téměř…