Stoletý osud malíře Štajnochra

Každé ráno vstává táborský akademický malíř Josef Štajnochr obvykle kolem půl osmé. Pustí si svoji oblíbenou Vltavu, v poledne mu služba přinese oběd, pak chodí ven se psem nebo vysedává na zahradě svého domku. Obrazy už několik let nemaluje, jako poslední žijící člen „rozpustil“ před deseti lety své komorní kvarteto a hudbu už jen poslouchá. Devatenáctého března oslavil ve zdraví stý rok svého života.Životní osud táborského malíře a hudebníka rozhodně netrpí fádností. Ještě za Rakouska maturoval na keramické škole v Bechyni, v půlce dvacátých let ukončil pražskou AVU. Třicátá léta prožil na volné noze, živily jej hlavně portréty táborské smetánky, kromě toho ale maloval táborskou krajinu, akty, byl aktivním violistou, hrál a režíroval divadlo. Po válce učil na gymnáziu výtvarnou výchovu a slovanskou filologii. Po únoru 1948 ho úřady přesunuly do šumavského Vimperka, kde přišel zlom. Schůzka s člověkem, který se chystal k emigraci, mu v roce 1955 vynesla deset let za špionáž (soud tehdy pětapadesátiletému panu Josefovi vysvětlil, že kdyby prý onen člověk utekl, jistě by mu podával špionážní zprávy).Z vězení vyšel po pěti letech jako čerstvý důchodce. Živit domácnost se třemi dětmi ze tří stovek důchodu nepřipadalo v úvahu, obrazy oficiálně prodávat nesměl, a tak pan Josef nastoupil dráhu nočního hlídače, která mu vydržela až do devadesáti let. V den svých stých narozenin pohostil delegaci z městského úřadu, pozvání do táborského rádia ale odmítl. "Nechtěl jsem o svém…