Prostě to chceme dělat

Čeští drůbežáři minulý týden dramaticky oznámili, že nezvedne-li se výkupní cena jejich „produktu“, většina kuřecích jatek zkrachuje. A v zemi prý zavládne hlad. „Dnes proděláváme na každém kuřeti desetikorunu,“ prozradil novinářům šéf jedné z největších tuzemských drůbežáren v Praze-Libuši Pavel Kotaška. „Při produkci devět tisíc kusů za hodinu jsou to obrovské ztráty."Před pár měsíci tvrdili totéž jiní "producenti“ masa, pro změnu vepřového, a vykřičeli si tím dokonce státní ochranu před zahraniční konkurencí. Problém ale je, že každý Čech včetně nemluvňat vyplatí zdejším zemědělcům na dotacích dva tisíce korun ročně. Proč vlastně naši chovatelé dělají něco, co se jim nevyplatí? Proč svoje ztrátové velkochovy (jejichž podstatná část navíc připomíná odpudivé koncentráky a nevyhovuje běžným normám civilizovaných zemí) nezruší a nepoohlédnou se po nějakém slušnějším zemědělském podnikání?

Pozor na infarkt

Ze starých otlučených prasečáků na kraji vesnice se ozývá kvikot tisíců prasat. Je slunné odpoledne, malými špinavými okénky se však dovnitř moc světla nedostane a v barácích panuje celé dny zlověstné přítmí. Prasečí farma v jihomoravských Malešicích patří zemědělské akciovce Pojihlaví a je jedním z tisíců českých „zařízení“, v jejichž budovách tráví svůj život snad nejzuboženější živočišné plemeno v zemi: několikamilionová populace zdejších jatečných vepřů. Jejich perspektiva je nulová. Zvířata stráví několik měsíců ve tmě na betonové podlaze a…