Je to i naše válka

Po necelých čtyřech letech NATO opět vytáhlo do boje. Není to první vojenský zásah v historii Severoatlantické aliance. Je to však její první vojenský zásah proti suverénnímu státu, jak se píše v tisku? Odpověď není zcela jednoznačná. De iure určitě ano, neboť v letech 1994–95 oficiální bosenské vedení nálety vzdušných sil NATO vítalo jako spásu, jako posilu své státní suverenity. De facto se ale nyní opakuje situace z roku 1995. Tehdy NATO svými zásahy přimělo bosenské Srby, tedy prakticky suverénní Republiku srbskou, k podpisu mírové dohody z amerického Daytonu (i když větší vliv snad měla chorvatská ofenziva). A dnes se stejným způsobem, jen vůči Bělehradu proporčně silnějším, pokouší o totéž - aby Slobodan Miloševič podepsal dohodu z francouzského Rambouillet.Proto koncem minulého týdne startovaly letouny Aliance, aby bombardovaly srbské vojenské cíle v Kosovu i vlastním Srbsku, proto padla řada srbských vojáků, proto musely zahynout i desítky srbských civilistů.

Proč právě a jen Srbsko

Naskýtá se jedna zásadní otázka. Na světě existovala a stále existuje řada států, kde si dva národy, dvě etnické či náboženské skupiny činí nárok na totéž území a ocitají se v neřešitelném sporu. Jejich souhrnný výčet by zabral půl článku, tak jen pár nejznámějších. Samostatnost či alespoň autonomii si před válkou nárokovali českoslovenští Němci, dnes si můžeme připomenout slovenské či rumunské Maďary, Palestince ve Svaté zemi, Kurdy v Turecku, Iráku a Íránu,…