Andělin popel

Moderní americká literatura zaznamenala na počátku třicátých let zásadní proměnu, kterou vyvolal otřes z hospodářské krize. Chmurná doba žádala po spisovatelích jiné odpovědi, než jaké mohly poskytnout hvězdy křepčících dvacátých let, ptala se po příčinách a důsledcích znepokojivého společenského pohybu a kolektivním literárním hrdinou se na čas stala masa zoufalců. Éru amerického sociálního románu uzavřela válečná konjunktura a blahobytná padesátá léta. Pětašedesátiletý, zcela neznámý středoškolský profesor Frank McCourt k ní však v polovině devadesátých let připojil svou prvotinou Andělin popel pozoruhodný dovětek.McCourtův autobiografický román v Americe vlastně jen začíná a končí, převážná část děje se odehrává v Irské republice, kam se rodina vypravěče uchýlí hledat pomoc před bídou u příbuzných. Zatímco z americké perspektivy jde o variantu klasického schématu cesty „tam a zase zpátky“ (exotickým prostorem dobrodružství tu je stará evropská země), český čtenář vnímá zeměpisný posun obráceně: Irsko se tu v mnohém podobá jeho zemi a ozvláštňujícím prvkem je naopak způsob, jak zdejší poměry nazírá malý yankee.

Opilcova rodina

S vypravěčem se poprvé setkáme, když jsou mu čtyři roky, a v závěru knihy jej opouštíme devatenáctiletého. Kniha tak shrnuje patnáct let tíživých a krajně traumatizujících zkušeností, které jsou však podány neobyčejně zábavně. Nejvýraznější postavou románu je tatínek, vášnivý irský vlastenec a nezodpovědný opilec, který přivede do jiného stavu mladičkou a nevzdělanou Andělu vzápětí poté, co se přistěhovala do Států. Její americké příbuzenstvo jej donutí ke sňatku, po Frankiem se narodí jeho bráška Malachy, pak dvojčata a nakonec sestřička, jenže tatínek je většinou nezaměstnaný, a když práci sežene, pokaždé ji pro opilství brzy ztratí. Celá rodina hladoví, sestřička umře, maminka se zhroutí a ostatní děti jsou neuvěřitelně špinavé a pustnou. Když se o takových poměrech doví Andělina matka v Irsku, pošle rodině peníze na zpáteční cestu, jenže ani v rodné zemi nenajde tatínek vinou svých náruživostí uplatnění. Bída pokračuje, brzy umřou i podvyživená dvojčata a stejný osud čeká i většinu dalších dětí, které se Anděle narodí. Jistou naději přinese až druhá světová válka, kdy Irové nacházejí práci v britských továrnách. Do Anglie odjede za prací i tatínek, jenže na rozdíl od jiných irských otců, kteří tak svým rodinám konečně zajistili slušnější životní úroveň, žádné peníze neposílá, nýbrž je opět ve vlasteneckém rozjitření utrácí po hospodách. Frankie dospívá, prožívá rozchod s náboženstvím i s matkou, pokouší se uživit jako poslíček a sní o návratu do Ameriky. Z věčné špíny má zanícené oči a z nedostatečné stravy pokažené zuby. Peníze na lodní lístek získá, když okrade svou zaměstnavatelku, která znenadání zemřela. Nový svět jej uvítá v podobě záletné paničky, která se mu oddá, zatímco její manžel s jinými muži záletných paniček někde loví jeleny.Stručná synopse děje by zřejmě mnoho čtenářů nenalákala. Zvláštní dráždivost textu tkví ve věcnosti stylu, v jeho věrohodnosti, autenticitě. Katarze tu není jen popsaná, ale tvrdě prožitá - když autor přetváří obraz bídy a utrpení v grotesku, osvobozuje se od dávných traumat, a tím osvobozuje i čtenáře. Učí ho, že i na živoření a umírání lze pohlížet s humorem, ba dokonce že právě humor vyvzdorovaný na zoufalství patří k nejpřesvědčivějším dokladům lidské velikosti. Vyprávění je nepřetržitým sledem sevřených, pointovaných historek, jaké známe z hostinců, a lze předpokládat, že si autor jejich efekt po desetiletí prověřoval právě živým vyprávěním. Také jazyk překladu Josefa Moníka má hospodskou jadrnost a pádnost.Zatímco romány psané v době krize vesměs intelektuály, kteří na chudinu pohlíželi zvenčí, volaly po systémových společenských změnách, vzpomíná skutečná dětská oběť poměrů spíš na své revolty proti iluzím než na třídní nenávist. Krize se v knize jeví jako živelná pohroma, s níž se rodina vyrovnává hůře než sousedé především tatínkovou vinou. Nejgrotesknější figury z vnějšího světa, kněží, učitelé, zaopatřené příbuzenstvo, nevyvolávají odpor naditými tobolkami (peněžitou pomoc by tatínek stejně brzy zkapalnil), ale pokrytectvím, konvenčností, malostí toužící vychutnat si moc. Autor dobře ví, že by Anděla s dětmi bez účasti zámožnějších vrstev a křesťanských institucí sotva přežila, citlivě však vnímá, k jakému naparování před bezmocnými zneužívali někteří úředníci své charitativní funkce.

Mlýn iluzí

Prvotní iluzí, s níž se autor vypořádává, je Irsko. Román je od počátku spjat s irskou mytologií, a to nejen s tou starou, ale i s nejnovější, osvobozeneckou. Za střízliva je tatínek neobyčejně milý a do paměti vypravěče se nesmazatelně zapíše svými pohádkami o bájném Kukulínovi (zřejmě Cú Chulainovi, hrdinovi irského eposu Uloupení býka z 1. století našeho letopočtu). Když se opilý tatínek ještě v Americe vrací v noci domů, budí synky a učí je zpívat balady o národním ujařmení a zlovůli Angličanů nebo je nutí pochodovat kolem stolu a přísahat, že Irsku obětují životy. Irsko do chlapcova vědomí vstoupí jako zaslíbená, pohádková země a nejvyšší mravní hodnotou se mu má stát vlastenectví. Vysněná země však rodinu po návratu přijme s nedůvěrou a chladnou odtažitostí, panuje v ní nevýslovná nuda, úzkoprsost a maloměstská xenofobie. Klukovské party pronásledují sourozence McCourtovy kvůli jejich americkému přízvuku, tatínek nemůže najít práci mimo jiné i vinou svého přízvuku severoirského, který budí u katolíků podezření, že je tajným presbyteriánem. Chlapcům se rozpor mezi vlasteneckou iluzí a skutečností jeví čím dál vyhroceněji, deziluze se šíří a dětské vědomí se stává mlýnem, který systematicky drtí konejšivě ustálené představy o náboženství, slušnosti, rodině, vzdělání, ba dokonce o mateřské lásce. V české literatuře podobně sarkasticky a nelítostně popsal dětství snad jen Jaroslav Hašek ve dvou třech povídkách.Tatínek se na rozdíl od svých životaschopných synků k iluzím upíná čím dál blouznivěji, mísí je s alkoholem a svou extrémní národní hrdostí se z národa vlastně vyřazuje. Irsku opravdu obětuje život - a nejen svůj. Odmítá opustit patetický sen, který se během sedmisetleté nesvobody rozrostl v hrozivou posedlost, a své děti, budoucnost národa, nechává umírat hlady, přičemž ovšem zachovává neochvějnou věrnost heslům a frázím. Čtenář se dozvídá fakta o jeho naprostém lidském selhání, z vypravěčova tónu však cítí i jistou něhu a dojetí. Jak skvělý táta by to byl, kdyby ukáznil své irské běsy! Kniha v nejmenším nenaznačuje, že by skrývala nějaké symbolické významy, avšak pojetí otcovské postavy přesto vyvolává transcendentní asociace. Nepřevyprávěl McCourt osobitě starý příběh o Otci, který opustil Syna? Jeho román je působivým obrazem patriarchální zvůle a nezodpovědnosti. Syn, který přežil a zestárnul, v něm svého otce soudí, posuzuje jeho viny a hledá co nejlaskavější, ale spravedlivý rozsudek. Přísněji autor pohlíží na náboženskou bigotnost Irska, kde je důvěřivé svědomí dětí zatěžkáváno temnými hříchy a přetvářeno ve skutečné peklo. Souzen je tu tak vlastně i metafyzický Otec.Základem knihy však zůstává živá a výsměšná kritika irské společnosti, které tak McCourt poskytl podobnou službu jako Céline Francouzům či Bernhard Rakušanům. Při četbě nelze nevzpomenout na zatuhlé iluze českého nacionalismu, který byl rovněž jedovatým plodem několika století národní nesvobody. McCourtův román ukazuje, že radikální deziluze může mít značnou očistnou sílu.

Frank McCourt: Andělin popel. Přeložil Josef Moník. Vydal Hynek, Praha 1998, 386 stran.