Pokus a omyl

V posledních měsících se stále častěji spekuluje o tom, zda byla česká privatizace, zvláště ta kuponová, dobrá věc, jestli se povedla. Nabízí se nutně otázka, může-li se vůbec privatizace jako taková povést. Když se podíváme do světa a do historie, pak pochopíme, že k výrazu privatizace termíny jako „úspěch“ či „neúspěch“ nepatří. Privatizace je prostě něco, co se udělat musí. Nikdy ale asi nemůže být spravedlivá, populární, efektivní, skvělá a kdoví co všechno ještě.

Allendovo dědictví

Až do pádu komunismu proběhla masová privatizace zestátněného majetku pouze v jediné zemi na světě: tou bylo jihoamerické Chile za vlády diktátora Pinocheta. Chile je dnes jednou z ekonomicky nejúspěšnějších zemí Jižní Ameriky. Přesto nelze tamější privatizaci nazývat jednoznačně úspěšnou. Socialistický prezident Allende, později zavražděný, znárodňoval na počátku sedmdesátých let, koncem téhož desetiletí začala znovu privatizovat Pinochetova vláda. Privatizovalo se především na úvěr, podniky ale nebyly schopny splácet, a protože makroekonomická situace nebyla ještě stabilizovaná, začaly se hroutit banky a vláda musela znovu znárodňovat finanční domy i průmyslové podniky. „Úspěšný“ byl teprve druhý chilský pokus o privatizaci, který se uskutečnil v druhé polovině 80. let. Kombinovalo se více metod, ale zároveň se rozjela proslavená penzijní reforma a snížila se inflace. Ekonomika byla po všech stránkách otevřenější, vláda dotahovala všechny další důležité reformy…