Lítost nad Idiotem

Druhý celovečerní film režiséra Saši Gedeona Návrat idiota zatím provází jednohlasné nadšení, ve kterém sborem zaznívají obecná adjektiva „lidský“, „křehký“, „laskavý“, „humorný“. Jak už to v Čechách u podobných divácky vstřícných a přitom dostatečně kultivovaných filmů bývá, žasne se nad tím, že dílo obsahuje vůbec nějakou postřehnutelnou myšlenku a přitom se na něj hezky dívá. Jenomže přítomnost vnitřního obsahu je přece předpokladem každého vážného uměleckého usilování a uvažování o hodnotě filmu by mělo u registrace „myšlenky“ začínat, a nikoli končit. Snímek Návrat Idiota k tomu jistě vybízí: máme tu film, který evidentně stojí za to, aby se v něm „vnitřní obsahy“ hledaly (sám režisér je v různých rozhovorech nabízí - viz interview v LN, 25. 2.), zároveň se jich ale při samotné realizaci leká, zplošťuje je a raději se jich vzdává, snad v obavě, že pak již jeho produkt nebude připadat diváctvu dostatečně „hřejivý“, „laskavý“, „humorný“ či jak všechna zaklínadla zdejších lidí od filmu znějí.

Nevyužitá postava

Největší hodnotou Gedeonova filmu je postava „idiota“ Františka v mimořádném podání Pavla Lišky, který zazářil v podobně koncipované postavě v Pitínského inscenaci Rothova Joba (HaDivadlo). Vnější mimořádnost této figury je dána především její fyziognomií, ozvláštněnou a protrpěnou „idiotstvím“. V ní se zvnitřku zrcadlí a z ní jako aura vychází jeho základní neporušenost a duchovní převaha, ale je to duše zároveň žalostně odkrytá a…