Žiži kouzelník

Druhého března 1999 o půl desáté dopoledne se do ušmudlaného předjaří v tichosti vytratilo tajemství. Ač jsme tušili a dnes zdánlivě víme, kdy že se to narodil a kolik že mu to bylo, zůstává pro mnohé z nás, kteří jsme ho důvěrně znali, doktor bezvěký. Lze tušit, že přišel na tuto planetu kdysi dávno, tak dávno, že ani nejstarší kroniky jeho příchod nezaznamenávají. Ani nové kroniky se o něm nezmiňují, neboť ti, kteří jsou v médiích denně předkládáni coby vzorkovnice osobností, vytvářejí mlhu, skrz kterou slepota průměrnosti neprohlédne. K objevení lidí, jakým byl a de facto stále je Miloslav Žilina, je zapotřebí schopnost nahlížet pod povrch. A také nechat do sebe pronikat tiché šepoty těch, kteří s přísně řeholní skromností drží na uzdě touhu předvádět svou dovednost. V jeho případě platí víc než u jiných, že svět je blb, neboť je nevšímavý.Přestože jsme doktora potkávali ve dne v noci v každé roční době, vynořuje se nám ve spojení s nocí. Do noci také odcházel. Odcházel pracovat, zalézal do sluje svého domova skoro nedostupného jiným nebo vplouval do bludiště své kanceláře, aby za architekturou zdí vystavěných z bezpočtu knih mizel do textů, které převáděl z jednoho břehu řeči na břeh řeči jiné. Způsob, jakým s pomocí lechtavých dotyků a náznaků podával informace o naší přítomnosti i o věcech minulých, fascinoval každého, kdo byl ochoten být fascinován skrytou a utajovanou mimořádností. Snad i kvůli ní se doktor, vždy obtěžkán nezaměnitelnou koženou aktovkou, vydával…