Mafie a teror pro 21. století

V pátek 12. března se Polsko, Maďarsko a Česko formálně stanou členy NATO. Zástupci všech tří států uloží ratifikační dokumenty o přistoupení k Severoatlantické smlouvě do depozitáře NATO ve městě Independence v americkém státě Missouri. Summitu Aliance ve Washingtonu na konci dubna se zástupci Prahy, Varšavy a Budapešti zúčastní již jako plnoprávní členové. Organizace, jejímiž členy se stávají, zůstává klíčovou vojenskou aliancí Západu, ve které platí vzájemná „mušketýrská“ solidarita. Ale hrozby, kterým musí Západ v budoucnu čelit, zásadním způsobem přetvářejí její charakter. Poláci, Maďaři a Češi tak vstupují do NATO, které zůstává starou a stává se zároveň novou Aliancí. Zařazení do západního bezpečnostního prostoru si vyžádá schopnost reagovat na nové výzvy, přičemž totéž platí i pro ty, co nyní zůstali stát přede dveřmi. Co nás tedy čeká?

Washington: nejenom rozšíření

Washingtonský summit bude mít slavnostní charakter. V neděli 4. dubna uplyne 50 let od podpisu Severoatlantické smlouvy. Americko-evropská organizace na této smlouvě postavená ubránila suverenitu svobodného světa před sovětskou hrozbou během studené války. Zároveň takřka deset let po pádu berlínské zdi přizváním tří nových členů formálně ukončí rozdělení Evropy, více či méně oprávněně připisované jaltským dohodám z roku 1945. Tato nová realita se projeví ve dvou hlavních tématech summitu: v diskusi o dalším rozšiřování NATO a v přijetí nového „strategického konceptu“ Aliance, který by odpovídal změněným bezpečnostním hrozbám v budoucích desetiletích.Na summitu v Madridu v roce 1997 NATO přijalo tzv. politiku otevřených dveří. Diskuse v americkém Senátě loni v dubnu před hlasováním o přijetí tří nových členů i první zkušenosti Aliance s ochotou Prahy, Budapešti a Varšavy podílet se na společných akcích však naznačily, že k těmto „otevřeným dveřím“ se další čekatelé ještě nějaký čas nedostanou. Z různých důvodů se před summitem vážně uvažuje jen o třech státech - Slovinsku, Litvě a Slovensku. Po prvním kole rozšíření však NATO zřejmě zpřísní kritéria vojenské a politické připravenosti kandidátů, s čímž budou mít všichni uchazeči problémy. Americký ministr obrany William Cohen řekl před pár týdny přímo: „Dveře do NATO zůstávají otevřené, ale jsou to dveře na vrcholu velmi strmého schodiště."Bylo by proto překvapením, kdyby některý z těchto států (nejprve Slovinsko) dostal přímo ve Washingtonu pozvánku. A logika kalendáře funkčního období prezidenta Spojených států, které hrají v NATO první housle, zase říká, že nepadne-li rozhodnutí v nejbližších měsících, bude na ně třeba čekat až do výsledku prezidentských voleb koncem roku 2000.Diskuse o rozšíření, z pohledu východní Evropy nejpoutavější, však nebude nejdůležitějším tématem summitu. Konec studené války, který rozšíření umožnil, změnil zásadním způsobem nejen politickou mapu Evropy, ale stejně fundamentálně i charakter bezpečnostních rizik pro Západ. Deset let po pádu komunismu je přitom jasné, že vize Francise Fukuyamy o "konci dějin“, tedy o vítězství liberalismu, má k realitě daleko: rizika nezmizela, jen nové hrozby přišly namísto starých.

Bin Ladín, nikoliv Stalin

Po celá desetiletí byly ozbrojené síly Západu připravené na masový útok sovětských tanků či na sovětský jaderný útok na Bonn, Paříž a Londýn. Ruské tanky však teď většinou rezavějí a ruská armáda čelí vážným problémům s morálkou. Imperiální myšlení se z moskevských paláců neztratilo a část politické elity se chová, jako by se proti minulosti nic nezměnilo. Ale hospodářská a vojenská slabost i problémy s udržením území vlastního státu odsouvají snahu o uskutečnění ruských ambicí až do vzdálenější budoucnosti. Rizika, která dnes vycházejí z Ruska, jsou přitom značná, týkají se však zejména mafiánských zájmových skupin, možné masové migrace na Západ a kontroly šíření zbraní hromadného ničení.Možnost, že tento arzenál použijí proti Západu ambiciózní diktatury či skupiny fanatiků, je největší hrozbou pro budoucnost, hrozbou podobně reálnou jako tisíce sovětských tanků v minulých desetiletích. Západním analytikům dnes běhá mráz po zádech z chemických, biologických, či dokonce jaderných zbraní v rukou zemí, jako je Irák, Libye, Írán nebo Severní Korea. Ještě větší riziko by hrozilo, kdyby se tyto zbraně ocitly v rukou všehoschopných skupin operujících na Blízkém východě, v severní Africe či ve střední Asii. Zatímco symbolem nepřítele byla dříve rudá hrozba, dnes se jím stalo vše, co se skrývá za slovem terorismus. Toto porovnání vůbec není přehnané: jediný úder biologickou zbraní na New York nebo Mnichov by se co do způsobených škod na životech a na zdraví rovnal celé válce. Stalina, Chruščova a Brežněva nahradili irácký diktátor Saddám Husajn a Usama bin Ladín, saúdskoarabský milionář sponzorující terorismus. Rozměru změny charakteru bezpečnostní hrozby pak musí odpovídat i velikost změny obranné strategie Západu.

Prvek nejistoty aneb kdo vystřelil

Prvním rozdílem oproti minulosti je skutečnost, že západní demokracie nemají co do činění s jediným nepřátelským centrem. Na sovětský jaderný útok, třeba i z jaderné ponorky, bylo možné v horizontu minut odpovědět masivním jaderným protiútokem na Moskvu; každý věděl, kdo zaútočil. Naproti tomu dnes Západ čelí hrozbě použití chemické či biologické zbraně ze strany více center a toto použití může být dokonce motivováno různými zájmy, které se střetávají jen v odporu vůči západním zemím, především USA. Případné odvetě tak musí předcházet zkoumání, kdo vlastně zaútočil. To je typické zejména pro anonymní teroristické útoky, jako byly loňské atentáty na americké ambasády v Africe. Včerejší nepřítel seděl v Kremlu, zítřejší protivník však nemá jediné a pevné zeměpisné určení.Tato nejistota zvyšuje zranitelnost Západu. Americko-sovětské jaderné zastrašování během studené války bylo děsivé vzhledem k předpokládanému rozsahu zničení na obou stranách. Ale právě fatálnost použití obrovského potenciálu obou stran fungovala jako pojistka proti skutečnému útoku, a to nejen jadernému. Anonymitou či alespoň snahou o anonymitu se však u dnešních potenciálních útočníků vědomí této fatálnosti snižuje. Sověti by se byli útokem na Západ vystavili riziku zničení celé říše, což se v jejich chápání blížilo zániku jejich civilizace. Toto nebezpečí dnes do jisté míry platí pro některé rizikové státy (Američanům se před pár lety kombinací biče a cukru podařilo zbrzdit severokorejský jaderný program), ale teroristé, kteří zítra vystřelí raketu na Londýn nebo se pokusí vyhodit do vzduchu Bílý dům, o podobné existenciální úzkosti nemusí nic vědět. Riziko, kterému se při svém pokusu vystavují, se neliší od toho, jež postpuje běžný vrah, který plánuje svůj čin, a v případě islámských fanatiků může být dokonce ještě snížené o příslib věčné blaženosti, kterou získají, pokud při útoku obětují vlastní život.

Mezi odvetou a prevencí

Navzdory tomu je základním nástrojem odstrašení potenciálních útočníků rozhodnost v reakcích na útoky. Na loňské bombové atentáty v Keni a Tanzanii odpověděl Washington bleskovými údery na farmaceutickou továrnu v Súdánu a na výcvikové tábory v Afghánistánu. Americká reakce byla impresivní a lze ji použít jako vzorový příklad budoucích odvetných akcí. Jejich předpokladem je kombinace zpravodajské kapacity, vojenské schopnosti a politické rozhodnosti. Je tu však háček: nejenom kombinace těchto tří faktorů, ale dokonce každý tento faktor zvlášť je možné v globálním rozměru připsat výlučně Spojeným státům, v menším rozsahu potom takovým zemím, jako je Izrael a Velká Británie.Odvetné akce mají slabinu i z hlediska účinnosti: přicházejí až po útoku protivníka. Atentáty na americké ambasády v Africe zabily stovky lidí. Lepší by bylo útočníky zastavit dřív, než svoje plány uskuteční. Legendární preventivní akcí takového typu byl izraelský nálet na irácký jaderný reaktor Osirak v roce 1981. I loňské americké odvety v Afghánistánu a Súdánu měly zčásti preventivní charakter (snížily útočnou kapacitu protivníka) a totéž lze říci o nedávných amerických úderech na vojenská zařízení v bezletových zónách v Iráku. Význam preventivních akcí Západu v budoucnu poroste podle toho, jak rychle budou získávat zbraně nepřátelské státy či skupiny. Chemické nebo biologické zbraně může nyní či v blízké budoucnosti vlastnit více států. Ale výkonné rakety, které by tyto hlavice dopravily řekněme z Blízkého východu do Evropy, nejsou tak lehce dostupné. Konkrétní vojenská akce Západu sice nemůže úplně eliminovat potenciál hrozby, může však příslušný vojenský program výrazně přibrzdit, jako se to stalo během americko-britské operace Pouštní liška.Mezi západní vojenské akce preventivního charakteru se mohou v budoucích letech či desetiletích zařadit i operace k vynucení a následnému udržení míru (viz Bosna a brzy možná i Kosovo). Namísto Balkánu si přitom můžeme představit i Kavkaz nebo Blízký východ. Západ může při takových akcích sledovat různé cíle zároveň: nastolit elementární spravedlnost, předcházet rozpínavost, zabránit kontrole strategických energetických zdrojů, zabránit masivní vlně utečenců či tomu, aby se občanský konflikt rozšířil do okolních států…A ještě jeden poslední příklad hypotetické vojenské operace západních spojenců v budoucnosti: představme si, že skupina teroristů obsadí špatně hlídanou ruskou základnu s jadernými raketami či jadernou elektrárnu. V této situaci by západní vojáci i politici mohli přestat brát ohled na otázky ruské územní suverenity, nic neriskovat a zasáhnout rychle a se vší rozhodností sami.

Právo, spravedlnost a válka

Takové rázné reakce na nové hrozby však jdou ruku v ruce s vícero otazníky. Jedním z nich je neurčitost mezinárodního práva a též otázka hranice mezi mezinárodním právem a mezinárodní politikou. Na uvedené příklady odvetných anebo preventivních akcí nedává mezinárodní právo jednoznačnou odpověď. Zatímco USA, Velká Británie a další západní státy se domnívají, že NATO může zasahovat v případě potřeby samo (a že mohou dokonce zasahovat samy jednotlivé státy, jak to učinili Američané v reakci na atentáty v Africe), Rusové a někteří evropští představitelé tvrdí, že potřebují pokaždé mandát OSN. Zároveň však platí, že v mezinárodním právu chybí konečný arbitr (OSN jím není), takže poslední slovo je zase jen na mezinárodní politice.Jemnějším problémem je pak rozpor mezi odvetnými či preventivními akcemi typu úderů na Súdán a běžným západním procesem spravedlnosti. Člověk obžalovaný z vraždy v New Yorku či v Londýně má právo na svůj soudní proces, na svého advokáta, na své odvolání, a pokud je nevinný, má velmi dobrou šanci se ubránit. Justiční omyly jsou výjimkami. Při odvetném nebo preventivním vojenském útoku však individuální vinu či nevinu nikdo nezkoumá, a riziko nespravedlivého usmrcení je tak mnohem vyšší.Po ruce je také protiargument: teroristické útoky se rovnají vyhlášení války a každá válka má i své nevinné oběti. Zodpovědnost za ně je na těch, kdo tuto válku vyhlásili (či na těch, kdo teroristický útok připravovali), stejně jako zodpovědnost za desetitisíce Němců zabitých při bombardování Drážďan padla na německé vedení, které Spojencům vyhlásilo válku. Navíc moderní zbraně, umožňující přesné zásahy či „chirurgické řezy“, snižují riziko mylného zásahu a usmrcení nevinných obětí - jsou-li zpravodajské informace přesné.

Příkop uprostřed Atlantiku

Zmíněná bezpečnostní rizika a očekávané reakce na ně se - zatím spíše ve všeobecné formě - odrážejí v nové strategické koncepci NATO, která bude hlavním tématem washingtonského summitu Aliance. Předpokladem účinných západních zásahů odvetného či preventivního charakteru je již vzpomínaná kombinace tří faktorů: zpravodajské kapacity, vojenské schopnosti a politické rozhodnosti. Při bližším pohledu na tyto faktory však zjistíme, že hovořit o „západních zásazích“ je trochu pokrytecké. Dostatečnou zpravodajskou kapacitu a vojenskou schopnost totiž dnes mají jen USA a dostatečnou rozhodnost politiků projevuje spolu s Washingtonem častěji pouze Londýn. Kvalitativní rozdíl mezi ozbrojenými silami USA a evropských států NATO představuje potenciální ohrožení samotné podstaty západní aliance.Nějaký rozdíl tu existoval vždy. I za studené války byly USA jasně nejdůležitějším členem NATO. Americký technologický náskok pak evropští spojenci vyvažovali množstvím vojáků schopných nasazení: šlo koneckonců především o obranu jejich území. S koncem studené války se však pootevřené nůžky začaly nebezpečně rozevírat. Zatímco USA při snižování stavu armády zároveň pokračovaly ve vojenském výzkumu, evropské státy si začaly užívat „mírové dividendy“. I projekt měnové unie, jenž vedl k úsporným opatřením v rámci paktu stability, přispěl k tomu, že obranné rozpočty se povážlivě snížily. Po deseti letech od pádu berlínské zdi tak evropští spojenci ztratili schopnost vést účinnou vojenskou akci bez amerického vedení, a dokonce i při vojensky nenáročných operacích k udržení míru v Bosně či v Kosovu Evropané tvrdě vyžadují americkou přítomnost. Pro evropské státy z toho vyplývá i jiný problém: rozsáhlé nasazení evropských pozemních sil na mírové operace snižuje jejich potenciální nasazení v operacích ostrých. Jak upozorňují američtí vojenští specialisté, druh výcviku, který vyžaduje peacekeaping (schopnost vyjednávat a řešit napjaté situace i značná zdrženlivost v použití zbraní), vede k tomu, že takové vojáky je třeba náročně přeškolit před jejich použitím v ostrých vojenských operacích.Ještě dramatičtěji však situace vypadá z amerického pohledu. Na prahu 21. století je jasné, že při důležitých bezpečnostních akcích nebude rozhodovat pěchota, ale hlavně technologická vyspělost. Vojenské družice, rakety s plochou dráhou letu a se stále přesnějšími zásahy, špionážní letadla, bombardéry s laserově naváděnými střelami - to vše jsou v dostatečném množství schopni použít jen Američané. Atlantikem dnes prochází hluboká technologická propast mezi ozbrojenými silami spojenců na jeho březích a tento rozdíl se neustále zvětšuje. Zatímco prezident Clinton po dlouhých letech vyslyšel volání Pentagonu a před pár týdny navrhl výrazné zvýšení vojenských výdajů (což však zčásti odráží nároky na Washington i v jiných částech světa), nárůst vojenských rozpočtů evropských zemí je v nedohlednu. Pokud se tento trend nezmění, může se stát, že o deset patnáct let později už ani Velká Británie, Francie a Německo coby tři vojensky nejsilnější státy Evropy prostě nebudou schopny podílet se účinně na náročnějších operacích spolu s USA.Důsledek tohoto stavu může být fatální. Američané, mezi nimiž je nemálo izolacionistů, se začnou oprávněně ptát: Proč máme my zabezpečovat obranu bohatých evropských států, které jsou prostě líné svést boj s odbory a přesunout část sociálních výdajů na obranu? NATO mělo dlouhé roky problémy s politickou kohezí, kterou ohrožovaly nezodpovědné výstřelky Francie a některých dalších zemí. Pokud ale Evropané nezvýší vojenské rozpočty, bude Aliance čelit rizikům koheze vojenské.

Kdo první zasáhne Evropu

Tento rozdíl ve vojenské vyspělosti se může brzy projevit i v otázce jednoho ze způsobů obrany proti útoku nepřátelské rakety. Washington dnes vážně uvažuje o instalaci systému protiraketové obrany, který by dokázal zničit raketu ještě před jejím dopadem na cíl. Program vychází z předpokladu, že dříve či později nepřátelské státy či skupiny opravdu získají zbraně hromadného ničení a jejich raketové nosiče. Vzhledem k hodnotě života jednotlivce v USA má potom myšlenka systému protiraketové obrany, který by zneškodnil i jen jednu jedinou vystřelenou raketu a zachránil tak jediné město před zkázou, velkou podporu - přes odhadované značné náklady. Vojenští experti se zatím neshodli na tom, zda by letící rakety byly účinněji likvidovány ze satelitů, či z pozemních stanic, ale k nápadu, který pochází z politické dílny republikánů (koneckonců jde o jakousi obdobu Reaganovy Strategické obranné iniciativy), se nedávno přihlásil i prezident Clinton. Ministryně Albrightová pak během únorové návštěvy Moskvy diskutovala s ruskými partnery o změnách v americko-ruské smlouvě ABM, která instalaci takových systémů zakazuje.Pro Evropany zůstává smutným faktem, že s obrannými rozpočty, které představují zlomky rozpočtu amerického, jejich vlády o obdobných systémech ani neuvažují. Jenže i kdyby USA zavedly protiraketovou obranu, před teroristickým útokem s časovanou jadernou zbraní na San Francisco, propašovanou v kufru auta z Mexika, to neochrání. Teroristické hrozby vyžadují kromě nové obranné strategie při akcích ve světě i změny pro domácí protiopatření. Jejich společným jmenovatelem je jediné: rozsáhlé získávání informací o občanech státními institucemi.

Bezpečí kontra soukromí

Tato výzva představuje vážné dilema pro moderní liberální společnosti, které respektují právo na soukromí a občanům umožňují anonymitu tam, kde si ji přejí mít. Demokratický stát zpravidla nesmí shromažďovat o občanech informace, které výslovně nepotřebuje. Zkušenost i zdravý rozum říkají, že stát takové informace může v jistou chvíli zneužít - a to nemluvíme o státě, jehož úředníci nejsou schopni udržet tajemství.Jenže riziko domácího teroristického útoku vede k potřebě takové informace shromažďovat. Je to sice dost drahé, ale je to technologicky možné - každé použití kreditní karty, každý výběr z banky, každé použití domácího či mobilního telefonu, každý vstup do elektronicky chráněné budovy se zaznamenává do počítačů, z nichž mohou čerpat databáze bezpečnostních složek. Lze elektronicky odposlouchávat telefonní rozhovory, na základě podezřelých klíčových slov je zaznamenávat, z telefonních čísel nebo prostřednictvím zvukové analýzy hlasu identifikovat jejich účastníky a dále sledovat jejich stopy. Na hranicích, na ambasádách, v bankách, u benzinových pump je možné rozmístit kamery, které budou analyzovat a porovnávat tváře a budou pohyb podezřelých osob dále sledovat. Tyto možnosti státu jsou noční můrou všech milovníků svobody; další Oklahoma City však může velmi snadno zvýšit počet těch, kdo upřednostňují riziko policejního státu před rizikem jaderného výbuchu na Manhattanu. Nové bezpečnostní hrozby tak znamenají velkou výzvu nejen pro ozbrojené síly demokratického světa, ale i pro vnitřní uspořádání západních států.

Od strategie po demokracii

Noví členové a též potenciální spojenci, kteří mohou mít oprávněné pochyby o své schopnosti podílet se významněji na vzpomínaných aktivitách Aliance, by však neměli propadnout beznaději. Každý členský stát vybere jistou část svých nejlépe připravených sil pro společné jednotky NATO, které jsou schopné zasáhnout na operativní bázi. Rozšíření Aliance navíc v jistém slova smyslu představuje odpověď i na změněný charakter bezpečnostních hrozeb pro dosavadní členy. Přijímáním nových členů se rozšiřuje pásmo demokracie, a přeskupuje se tak poměr mezi spojeneckými a potenciálně nebezpečnými zeměmi.Pokud během studené války brala Aliance při přijímání členů v úvahu otázku strategického území (to se týkalo zejména Portugalska, Řecka a Turecka), pak dnešním nejvýraznějším rysem stále přítomného zeměpisného faktoru je rozšiřování pásma demokracie.

Autor pracuje ve slovenské redakci Rádia Svobodná Evropa. Článek je psán pro Respekt a Domino-Fórum.