Odchod Lubomíra Soudka ze všech postů v plzeňské Škodovce je nepochybně přelomová událost, stejně jako závěr kariéry Václava Junka v Chemapolu. Nepochybně končí jistá éra. Potíž je v tom, že obě odvolání přišla dávno po dvanácté. Oba měli skončit už v době, kdy jejich podniky začaly vykazovat astronomické ztráty, a nejpozději v okamžiku, kdy přestali být schopni splácet úvěry. Vlastně nikdy neměli dostat možnost vytvořit a řídit impéria, jejichž konec je symbolem zpackané privatizace a neuvěřitelné naivity jejích autorů.Soudkovo působení ve Škodovce vystihuje několik věcí, které se mohou zdát ryze české, ale je tomu tak pouze na první pohled. Teoreticky neexistuje důvod, proč by měl nějaký podnikatel podnikat schválně tak, aby na tom prodělával, jinými slovy, aby ziskovými podniky dotoval prodělečné aktivity. Přesně to se dělo ve Škodovce. Po jistou dobu zvyšovala obrat, ale pokud se někde vydělaly peníze, utopily se brzy v udržování výrob a provozů, které nikdy ziskové být nemohly a prodávat mohly pouze pod cenou. Soudek se tím sám chlubil: kdyby koupil Škodu kdysi Siemens, většina provozů by byla dávno zavřena a zastavena.Proč může někdo něco takového dělat? Podívejme se především na to, kdo prodělával a riskoval. Soudek nepřipravoval o možnost zisku pouze sebe a ostatní akcionáře. Škodovka nevyhazovala oknem jenom vlastní zdroje, ale miliardové sumy prodělávaly především banky. Na koupi podílu ve Škodovce si Soudek půjčil. Jak je to se splácením privatizačního úvěru,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu