Vůně solviny

Starý a málo účelný spor, zda písňové texty patří k „vážné“ tvorbě, ztrácí svůj smysl v případě přírodních multitalentů, jakým je Vlastimil Třešňák. Ať už je forma jeho vyjádření jakákoli, pokaždé nakonec směřuje k jednomu cíli: co nejvěrněji a nejupřímněji zprostředkovat svou životní zkušenost, která se sice může v průběhu let různě proměňovat, ale vždy je to stanovisko vědomého plebejce, dobrovolného proletáře se zjitřeným a smyslově přesným pohledem na sociální každodennost, pod jejímž fádním nátěrem se odkrývají rysy novodobé mytičnosti. Nevtíravost a uměřenost jeho próz, ve kterých se jediným proměnným prvkem stává hovor různých outsiderů (jakým je i on sám), má odpovídající protějšek v expresivní poezii jeho písňových textů, v nichž se jen mění výrazové prostředky. Místo zdrženlivého záznamu řečové situace odposlechnuté zdola, z těch nejnižších sociálních pater, nastupuje ve zpívané „literatuře“ poeticky stylizovaný komentář, poskládaný ovšem ze střepů a fragmentů rodově stejného materiálu: z periferní městské melancholie a z ostře vnímaného a vyzařovaného stesku. Ale ať se vyjadřuje prózou, nebo zpívanou poezií, v obou případech se jedná o komentář ke světu, který Třešňák bezprostředně zná, v němž žije a do něhož jedině patří. Do světa okraje obydleného lidmi, kteří nikdy nebudou patřit mezi „vítěze“, do romského Karlína, do prostředí příležitostných manuálních zaměstnání, později do provizoria emigrantských štací. Je to příklad ryzí autopsie, prožívání na tělo a…