Místo železné opony příkop hloupých

Co dělat, pokud chceme žít zítra lépe než dnes? Tuto otázku řeší nejnovější zpráva „World Developement Report“, vydávaná každoročně Světovou bankou. Odpověď najdeme hned v úvodu. Budoucí blahobyt zemí i rodin je možný pouze tehdy, když najdou dost nových zdrojů, ze kterých je tento blahobyt možno čerpat. A jediným zdrojem, který má dnes lidstvo k dispozici v neomezené míře, je vzdělání.

Utrácejte, dokud je čas

„V zemích na čele světové ekonomiky rozhoduje vzdělání o životní úrovni mnohem víc než půda, suroviny nebo práce,“ vysvětluje zpráva Světové banky význam vzdělanosti a informací již v současné době. Zároveň varuje před hlavním rizikem budoucnosti. Mezinárodní obchod čím dál víc ovládá zboží vyráběné s použitím vědeckých poznatků (třetina před dvaceti lety, více než polovina dnes) a vzdělaní lidé jsou rok od roku placeni lépe než jejich vrstevníci bez potřebných znalostí. Proto se mezi bohatými a chudými zeměmi i mezi bohatými a chudými občany některých zemí šíří „propast ve vzdělání“. Bohaté země i bohatí lidé totiž investují do vzdělání svých občanů a dětí mnohem víc než chudí. Autoři zprávy realisticky konstatují, že tuto propast nelze zrušit. Je ale možné hledat prostředky, jak ji alespoň zmenšovat. A to představuje základní téma celé dvousetstránkové studie.

Pro Čechy je zajímavá otázka, na jakém místě světového vývoje naleznou svoji zemi. Patříme spíše ke společnosti vzdělaných, kterým patří budoucnost, anebo mezi chudé národy, které bez velké snahy a dalekosáhlých reforem přijdou i o současnou úroveň blahobytu? Zpráva Světové banky na to přímo neodpovídá. Když si ji ale pozorně přečteme a když si k tomu připomeneme několik nejnovějších studií o kvalitě zdejšího vzdělávacího systému i jeho významu pro hospodářský pokrok, zjistíme, že Česká republika je na rozcestí. Buď se rozhodne vzdělanost radikálně podpořit, a tak si zajistí slušné místo na periferii Evropy (zhruba na úrovni Portugalska), anebo nebude dělat nic a bude jen sledovat, jak se vzdělávací propast mezi zdejší populací a zeměmi Západu rozšiřuje. Pravicové vlády si hrozbu tohoto civilizačního rozchodu ani v nejmenším nepřipouštěly. Kdo čekal změnu od vlády sociálních demokratů, musí být zklamán. Zatím to vypadá, jako by se jejich kabinet snažil otevírající se propast z pilnosti ještě víc prohloubit.

Čím více, tím lépe

Zpráva Světové banky neobjevila nic nového pod sluncem, pouze shrnula výsledky několika stovek odborných publikací z celého světa a vyšlo z toho následující poučení: investice do vzdělanosti je klíčem k budoucímu úspěchu. Nejslavnějším příkladem je „zelená revoluce“ po roce 1960, kdy se miliony drobných rolníků v Asii a Jižní Americe naučily efektivněji pěstovat obilniny, což zvýšilo výnosy téměř na dvojnásobek. Donedávna tolik obdivovaný hospodářský zázrak zemí jihovýchodní Asie závisí podle Světové banky nejméně z poloviny na investicích do vzdělání: ekonomická síla Jižní Koreje byla v padesátých letech stejná jako v Ghaně, dnes je i po pádu do krize sedmkrát vyšší. A bohaté země udržují svůj ekonomický náskok především mohutnými dotacemi do výzkumu a vývoje nových technologií.

Ze zprávy je zřejmé i to, jakým způsobem vzdělanost nejlépe podporovat. Kupodivu příliš nezáleží na tom, kolik do školství investuje státní pokladna: ve Finsku dává sedm procent hrubého domácího produktu, v Singapuru, zemi s převahou soukromých škol, pouhá dvě procenta - a obě země patří ke světové špičce. Pro chudé země ale platí jednoznačně: vláda nikdy nebude mít tolik peněz, aby zaplatila rychlý vzestup vzdělanosti, a proto je třeba dát šanci soukromníkům. Vzdělávací systém se musí rovněž decentralizovat. Svědčí o tom například Salvador. Když zde v osmdesátých letech skončila občanská válka, rozpadl se státní vzdělávací systém a vláda doporučila obcím, aby se o svůj dorost postaraly samy. Brzy se zjistilo, že malotřídky z nejchudších vesnic jsou efektivnější než velké městské školy. Bezprostřední zájem rodičů totiž povzbudil i učitele k větší péči o žáky. Do řeči čísel to lze ovšem přeložit jen konstatováním, že absencemi učitelů přišly venkovské děti o dvakrát méně hodin než žáci ve městech.Světová banka všem vládám radí, aby se snažily zajistit pokud možno celé populaci co nejvyšší stupeň všeobecného vzdělání. Na odbornou specializaci je dost času po maturitě. Za příklad hodný následování považuje Jižní Koreu, která zavedla povinnou školní docházku na nejnižším stupni teprve v šedesátých letech, dnes ale chodí na střední školy podobné našim gymnáziím naprostá většina populace a na vysoké školy více než polovina mladých (z toho třetina na přírodovědné a technické obory). Obavy, že některé děti na studium nemají „geny“, jsou prý zbytečné. Za posledních třicet let se IQ světové populace zvýšil o dvacet bodů: je tedy mnohem více důsledkem učení, než se ještě před pár lety připouštělo.

Především rozvojové země by měly využít i netradiční cesty k šíření vzdělanosti. Dobrým příkladem jsou virtuální univerzity, kde se studuje i zkouší přes internet. Virtuální univerzita pro Latinskou Ameriku se sídlem v mexickém Monterrey má dnes čtyřicet tisíc studentů, podobná škola pro Afriku se rozjíždí v Nairobi.

Jsme přece skvělí, nebo ne?

Jednoduchý recept „čím více vzdělání, tím více prosperity“ platí na celém světě, jak ale zpráva Světové banky přiznává, s výjimkou „zemí, které dříve měly centrálně plánovanou ekonomiku“, tedy bývalého sovětského tábora. Jejich populace má relativně vysoké vzdělání. Negramotných je v nich stejně málo jako v západní Evropě, do školy chodí všichni dlouho a počet studentů na vysokých školách technického typu je rovněž slušný; obvykle se jedná o desetinu populace. Výkonnost ekonomiky je ale o mnoho menší než v bohatých zemích Západu. Zpráva naznačuje jedno vysvětlení: může to být tím, že v těchto zemích neexistoval svobodný pohyb informací a že nebylo zvykem využívat znalostí k rozvoji ekonomiky. Je to hodně obecný a neurčitý závěr. Vždyť cenzura byla zrušena před devíti lety a stejnou dobu měli manažeři na to, aby se u sousedů poučili, jak se podniká s informacemi. Proč tedy naše znalosti dosud nepracují? Pro experty Světové banky to není nijak zásadní otázka, a proto se hledáním odpovědi na ni nezabývali. Nicméně občanům postkomunistických zemí stojí za bližší pohled.

Platí to speciálně pro Čechy, kteří se vždy kvalitou svého vzdělávacího systému pyšnili. Čím to, že dnes ve světových přehledech vypadáme jako snaživí nešikové? Byli jsme tak dobří, nebo jsme si to jen mysleli? A pokud jsme kdysi dobří byli, proč už nejsme dobří dnes? Vlivný názor, který sdíleli i všichni polistopadoví ministři školství, dokonce podobné úvahy odmítá s tím, že vzdělávací systém je skvělý dodnes a my jen souhrou nešťastných okolností nedokážeme své znalosti „prodat“. Odpověď na podobné domněnky je naštěstí k dispozici. Pod názvem „České vzdělání a Evropa“ ji za peníze Evropské unie vypracovala skupina znalců vedená poradcem posledních tří ministrů školství Janem Kouckým.

Dejte mi jednoduchý úkol

České školství skutečně bývalo v evropské, a tedy i světové špičce. Dokazují to především statistiky z roku 1890. Podíl negramotných tehdy nedosahoval ani pěti procent, což bylo vedle skandinávských zemí nejnižší číslo v Evropě. Lepší než v Anglii (10 %), ve Francii nebo Rakousku (15 %) a samozřejmě než například v Itálii (50 %) nebo Španělsku (60 %). Přední pozici udržela také první republika, i když musela investovat do vzdělanosti na Slovensku. Ještě v roce 1950 měl za sebou průměrný český čtyřicátník přes osm let školní docházky, což bylo hned po Švýcarsku, Norsku a Belgii v Evropě nejvíc. Jednu chybu ale odhalují už tehdejší statistiky: podíl vysokoškoláků (1 %) byl u nás dvakrát menší než v zemích západní Evropy.

Vzhledem k následujícímu panství diktatury by nemělo překvapit, že pak už to šlo jen z kopce. Přesto u nás zatím převládá opačný názor. Komunisté prý hlavní přednost vzdělávacího stroje uchovali: hlavně systém, který zaručí, že si všichni žáci osvojí potřebnou a v evropském měřítku nadprůměrnou úroveň. Kouckého publikace připomněla faktický průběh. Minulý režim nedával na školství dost peněz a koncem osmdesátých let utrácel za každého studenta třikrát méně (přepočteno na dolary podle parity kupní síly), než bylo v Evropě zvykem. Proto máme dnes pouze třetinu občanů se středním vzděláním, zatímco v Unii to je více než polovina, vysokoškolským diplomem se může chlubit každý osmý Čech a každý čtvrtý Evropan. Přitom lidé s vyšším vzděláním a rozhledem rozhodují o prosperitě své země.Čistě početní verdikt ale obhájcům „tradičního“ školství - jejich mluvčím je například nový ministr Eduard Zeman - nestačí a upozorňují na to, že diplomy nejsou všechno. I bez nich prý mají naši absolventi lepší znalosti než cizinci (jen je zatím nedokážou využít). Tento názor se zdál skvěle potvrzený výsledky mezinárodního výzkumu matematických a přírodovědných znalostí žáků osmých tříd, které před rokem publikovala světová organizace IEA: fakt, že čtrnáctiletí čeští žáci patří hned po vrstevnících ze Singapuru, Japonska a Jižní Koreje k nejlepším na světě, zaznamenal i tak prestižní časopis, jako je britský Economist. Jenže nesporný úspěch od té doby o svůj lesk přišel. Žáci základní školy patří v humanitních předmětech k horšímu průměru a vysloveně tragicky to dopadlo, když IEA zjišťovala, co se děje s jejich brilantními přírodovědnými znalostmi později. Na úrovni maturantů jsou Češi rovněž podprůměrní, vědí toho dokonce míň než ve čtrnácti letech.

Koncem minulého roku byl publikován výsledek dalšího mezinárodního průzkumu, tentokrát o dospělých (je znám pod názvy IALS nebo SIALS). V testech „funkční gramotnosti“ (testovala se např. schopnost pochopit psaný text, vyplňovat dotazníky, orientovat se v mapě nebo jízdním řádu apod.) Češi propadli. Skončili třináctí ze čtrnácti zúčastněných zemí, jen o málo před Polskem. Všechny vyspělé státy byly o poznání před námi (podrobněji v rámečku Jak jsme gramotní). Vedoucí české části výzkumu Petr Matějů (známý rovněž jako místopředseda Unie svobody) shrnul výsledky slovy, že v jednoduchých úlohách svědomití Češi obstáli, naopak ty složitější nám už nejdou.

Elita a odbornost

Znamená to, že civilizační propast mezi Čechy a západní Evropou existuje už dnes? Srovnávací výzkumy to zcela jistě nedokazují. Když se jich účastnily země jako Filipíny, Kolumbie, Írán nebo Botswana, dopadly ve srovnání s Čechy o mnoho hůře než Češi ve srovnání s nejúspěšnějšími Evropany. Stačilo by si tedy vyhrnout rukávy a během deseti let bychom mohli počet absolventů vysokých škol a gymnázií zvýšit na evropskou úroveň. Pokud by navíc studenti jezdili dost často do ciziny, naučili by se vzdělání také používat.Náš civilizační odstup od zemí Západu ale ukazuje na první pohled nenápadná skutečnost. Podle zprávy Světové banky najdeme v chudých zemích ohromné vzdělanostní propasti, které konzervují staré nebo vytvářejí nové společenské kasty. Například z dvaceti procent nejbohatších obyvatel Ghany studovala téměř polovina na vysoké škole, z dvaceti procent nejchudších jen každý dvacátý. Ještě nápadnější je to v Malawi: univerzitu mají skoro dvě třetiny bohatých a jen každý stý z chudých. V Ghaně tedy mají děti z lepších poměrů zhruba desetkrát větší šanci studovat vysokou školu než chudí studenti, v Malawi padesátkrát větší. Něco podobného platí i u nás. Nedávno vydaná „Zpráva o vývoji české společnosti v letech 1989–1998“ připomíná, že v devadesátých letech měly děti vysokoškolsky vzdělaných rodičů asi desetkrát vyšší šanci nastoupit na univerzitu než jejich vrstevníci, kteří mají tu smůlu, že se narodili rodičům se základní školou nebo výučním listem. Graf č. 1 ukazuje, že v Evropě jsme výjimkou.

Každý soudný politik v normální civilizované zemi by se totiž řádně vyděsil, kdyby musel jako u nás počítat s třetinou populace, kterou už pouhý původ neodvolatelně odsuzuje k výučnímu listu coby nejvyšší vzdělanostní metě. Lepší zásobárnu budoucích extremistů a nezaměstnaných si lze sotva představit. Z tuzemského pohledu je zase zajímavé, do jaké míry za posledních šedesát let degenerovala Masarykova myšlenka dopřát co nejvyšší vzdělání každému z „Čechoslováků“, i to, že nerovnost v přístupu k vyššímu vzdělání sice stvořil komunistický režim, že se ale po roce 1990 ještě prohloubila.

Faktickou příčinou je dlouholetá a pochybná praxe zdejšího systému vybírat na elitní školy „skutečně jen ty nejlepší talenty“. Přednost obvykle dostanou děti rodičů, kteří s potomky pravidelně doma opakují. Vznikají přitom třídy se zhruba stejně schopnými dětmi. Podle zastánců elitářského školství je to nutné: hloupější pak nezdržují ty chytré. Jak ale upozorňuje Kouckého zpráva, tento model k žádným skvělým výsledkům nevede: ve „výběrových“ třídách se děti naučí o třetinu méně než tam, kde si nevybírají. Ilustrací jsou také již zmíněné průzkumy IEA. Jen čtyři procenta českých středoškoláků mají stejně kvalitní matematické znalosti jako dvě třetiny žáků ze Švédska.

Lživý mýtus o skvělém českém školství přesto nadále sdílí polovina Čechů (průzkum agentury AMD). Nelze jim to zazlívat - vždyť je v tom utvrzovali všichni dosavadní správcové vzdělávacího rezortu. Protože pro to neexistuje žádný důkaz, ministři v přímých diskusích oponenty většinou umlčí kličkou, že nelze srovnávat odlišné systémy. Jak je prý možné hodnotit nás podle Švédska, když náš styl je středoevropský, bližší Rakušanům nebo Němcům. My prostě - tak jako oba zmíněné státy - klademe větší důraz na odbornost (viz graf č. 3). Pak se samozřejmě nelze divit, že neuspějeme v mezinárodních testech opírajících se spíše o všeobecné otázky. Také přístup do škol je v Rakousku i Německu elitářštější než třeba ve Skandinávii, říkají stoupenci našeho současného systému a dodávají: No a co? Nemají se snad naši německy mluvící sousedé tak dobře, jak bychom se jednou chtěli mít také my, Češi? I kdybychom ale chtěli Rakousko a Německo následovat tak věrně, jak se občas z těchto řečí zdá, je přesto třeba naše elitářství a úctu k „odbornosti“ omezit; ani naši sousedé za Šumavou nejsou tak radikální a v posledních letech se navíc snaží tyto zvláštnosti spíše potlačit. Dokážeme-li to udělat jako oni, pak nám už zbývá jen po jejich vzoru zdvojnásobit počet studentů na vysokých školách a také nějak přesvědčit naše občany, aby při příštích průzkumech obecné vzdělanosti odpovídali stejně dobře jako Němci.

Příkop svépomocí

Nad výzkumy nebo radami zahraničních expertů je možné celkem jednoduše mávnout rukou. Nakonec se vždycky najde nějaký ten český absolvent prestižní americké univerzity a občas nás i pochválí zdvořilí členové zahraniční delegace, že tedy pořádek ve třídách máme rozhodně větší než oni v Londýně. Jenže když je to tak dobré, proč český vzdělávací systém plní své ekonomické, sociální a nejspíš i čistě pedagogické funkce tak špatně, že si toho všimli až ve Světové bance?

Současná vláda slíbila, že odstraní nedostatky vzdělávacího systému ve vztahu k hospodářství. Podle místopředsedy Vladimíra Špidly je třeba zajistit, aby absolventi škol pokud možno vždy našli práci. Proto bude vláda regulovat kapacitu vzdělávacích ústavů podle požadavků trhu práce, přesněji řečeno podle pracovních úřadů. Hlavním krokem má být omezení středních škol, které prý především produkují nezaměstnané, a naopak rozšíření učilišť do té míry, aby do nich chodila nejméně polovina populace. Vyučené mládeži, především soustružníkům, frézařům, hutníkům, autolakýrníkům nebo kuchařům, prý pracovní úřady místo najdou. Vláda zřejmě zasáhne proti rodičům, kteří by chtěli potomky raději než do státních učilišť posílat do nestátních středních škol: vládní nařízení z prosince už dalo ministrovi školství pravomoc zrušit dotace libovolné nestátní škole, a tím ji zlikvidovat.

Je to cesta, která chce „postátnit“ už dnes mimořádně centralizované školství, prohloubit nerovnost v přístupu ke vzdělání a vzít občanům možnost odpírané vzdělání si alespoň „přikoupit“. Je to opak návrhů Světové banky a člověku stačí základní škola k závěru, že ČSSD zvolila směr k prohloubení vzdělávací propasti mezi námi a Evropou.Záměr vlády vychází z nesprávných informací. Poprvé s ním přišel už bývalý ministr školství Jan Sokol (KDU-ČSL). Horoval pro učiliště s argumentem, že nás jinak v září 1998 čeká „nejméně stotisícová“ armáda nezaměstnaných maturantů. Jeho předpověď nevyšla. Nezaměstnaných absolventů je 77 tisíc, z toho ovšem 37 tisíc z učilišť a pouze 30 tisíc ze středních škol (dalších pět tisíc se rekrutuje z vysokých nebo vyšších škol a šest tisíc šlo na úřad rovnou po absolutoriu deváté třídy). Podíl nezaměstnaných středoškoláků nepřekročil hladinu z minulých let, statistika od roku 1995 také říká, že z nezaměstnaných absolventů středních škol najde během šesti měsíců práci víc než polovina, z nezaměstnaných učňů jenom čtvrtina.

Ostatně je hloupost hodnotit trh práce podle volných míst hlášených na pracovních úřadech. Podle odhadu odborníků z Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí evidují úřady nejvýš polovinu pohybu na pracovním trhu, především místa s nižší kvalifikací.

Politici tohle všechno vědí, proč tedy zvolili tak nesmyslnou cestu? Sami připouštějí, že by chtěli zachránit státní učiliště, která dnes zejí prázdnotou, a i když to nepřiznají, jsou ve vleku lobbistů z krachujících firem typu plzeňské Škodovky, kteří po nich chtějí lacinou pracovní sílu.

Naše školství trpělo dlouhé desítky let podřízeností vůči zastaralým podnikům těžkého průmyslu. Kouckého tým publikoval údaje, podle nichž Češi provozují v práci monotónní činnosti a opakují stejné úkony dvakrát častěji než kolegové z Evropské unie, naopak Evropané jsou více nuceni učit se novým věcem a řešit neočekávané problémy. Zahraniční investoři u nás budou zakládat podniky podle toho, jak kvalifikovaná pracovní síla bude k dispozici. Lepší než podřídit koncepci celospolečenského vzdělání optice zaostalých českých firem by tedy bylo nutit firmy, aby se aspoň do jisté míry přizpůsobily rostoucím možnostem vzdělávacího sektoru.

Civilizační virus

Asi největším dokladem úpadku české civilizační úrovně je fakt, že vysokoškolsky vzdělaní lidé mohou dlouhé měsíce veřejně opakovat nesmysly o tradiční kvalitě zdejšího školství, o tom, že všechny školy by měly být státní a co nejvíc dětí by mělo navštěvovat odborná učiliště. Nikdo je přitom neokřikne ani nezadrží. Vysvětlení je jediné: zbarbarizovaná společnost si svoje civilizační nedostatky neuvědomuje a uvědomovat ani nemůže.

Pravý stav věcí proto vyplouvá napovrch až při praktických zkouškách, když se necivilizovaní domorodci naivně rozhodnou napodobit vzdělané bílé sáhiby. Většinou přinesou nečekané zklamání, jak to na vlastní kůži zažili i Češi kráčející „skoro západní“ cestou k vysněnému blahobytu. Zkusili třeba vybudovat kapitálový trh. Záhy měli skoro všechno potřebné: akcie, burzu i investiční fondy. Jen drobnost nebyla jako jinde. Pokud akcionář neměl alespoň 51 procent akcií a včas svůj podíl neprodal, obvykle o všechno nebo skoro o všechno přišel. Kdybychom se někde v cizině zeptali, zda je možné, aby při tak špatné ochraně malých akcionářů kapitálový trh fungoval, jistě bychom dostali zápornou odpověď. Jenže nikoho z tehdejších vůdců reformy ani nenapadlo se zeptat (vždyť přece všichni chodili v Čechách do nejlepších škol na světě), a tak si dnes cizáci ukazují na náš trh s akciemi jako na nejlepší příklad toho, jak se to dělat nemá.Zdejší civilizační odstup se projevuje právě v „detailech“ a každá taková drobnost působí jako nebezpečný virus. „Zavirovaná“ společenská reforma i při nejlepších úmyslech ještě prohloubí problém, který má překonat.

Ve školství je těžké najít ministra, který nějakým virům nepodlehl. Slavný je příklad křesťanského demokrata Petra Piťhy z první Klausovy vlády. Ve své koncepci vzdělávací reformy sliboval omezit státní dohled, zvýšit důraz na všeobecné vzdělání a zavést školné. Nic z toho ale nebylo. Ani být nemohlo. Více než všechny tyto rozumné záměry prozradily Piťhovu motivaci dvě nesmyslné věty: „Převaha škol, kde žák dělá, co ho baví, by způsobila, že budou vyrůstat egoističtí jedinci bez potřebné sebekázně. Nárůst vandalismu a kriminality v zemích, kde bylo takto liberalizováno školství, je jasným argumentem proti.“ Nezbývá než ocenit, že nás Piťha před podobně liberálními poměry, jaké jsou v Nizozemsku nebo Dánsku, skutečně ubránit dokázal.

Bývalý disident Jan Sokol přednášel za komunistů mládeži filozofii a historii na bytových seminářích, i když k tomu neměl od strany ani od vlády povolení. Když ale jako ministr osm let po převratu odmítl zvýšit počet studijních míst na vysokých školách, měl k tomu podobně šílenou motivaci, jako byla ta, která kdysi poháněla pronásledovatele jeho tajných přednášek: „Nejnebezpečnější skupinou ve společnosti je nezaměstnaná inteligence, která vždy stála v čele všech levicových bouří.“

Sociální demokraté v Evropě žádají rovnoprávnost v přístupu ke vzdělání. Když to myslí upřímně, pak ve chvíli, kdy se dostanou k vládě, otevírají školy co nejvíc, aby se do nich dostaly i děti z chudých, méně vzdělaných rodin. Ministr školství za ČSSD přesto doporučuje posílit selekci, aby chudí neměli ani nejmenší šanci. Svůj postup hájí slovy: „Potřebujeme více lidí pro černá řemesla.“

Proč to u nás neděláme jako v zemích, kde se školství řídí více poptávkou než zájmy lobbistů a státních úředníků? V Austrálii, Finsku, Španělsku nebo třeba v Rakousku přece vzdělanost stále roste, po ulicích neběhají jenom násilníci a nezaměstnaní a ekonomiky prosperují, i když tam z dětí nedělají samé soustružníky. Politici to nevysvětlují. Místo odpovědi slyšíme vytáčky, polopravdy nebo úplné lži. Znamená to, že školství je zakletý zámek, kde se podobně jako v minulých devíti letech ani napříště neudělá vůbec nic? Pokud se o úroveň a nabídku tuzemského vzdělání začne zajímat běžný občan, který stejně všechno platí, není nutné ztrácet naději.

Cesta je totiž známá. Experti z pařížské centrály OECD napsali na žádost naší vlády už před třemi lety doporučení, jak následovat vyspělý svět. Řečeno několika slovy, chtělo by to více gymnázií a vysokých škol, více peněz ze soukromých zdrojů, důsledně kontrolovat úroveň, posílit roli obcí i rodičů ve školách a poskytnout další vzdělávání učitelům. Výhodou pařížských znalců je to, že na rozdíl od tuzemských továrníků a byrokratů nesledují žádné postranní zájmy.

Kolébka rozhoduje

(Vliv rodičů na vzdělání jejich dětí) Austrálie 2,0

Kanada 2,4

Velká Británie 2,8

Belgie 3,2

Nizozemsko 3,9

Švýcarsko 4,2

Rakousko 5,2

USA 5,4

Švédsko 5,4

Německo 5,9

Polsko 8,4

ČR 9,3  Čísla ukazují, kolikrát větší šanci studovat vysokou školu mají v každé zemi děti rodičů s vysokoškolským diplomem ve srovnání s potomky rodičů, kteří nemají ani maturitu. Zdroj: Zpráva o vývoji České společnosti 1989–1998

Studenti vysokých škol

(Počet studentů na deset tisíc obyvatel) Austrálie 540

Kanada 698

Velká Británie 313

Belgie 321

Nizozemsko 349

Švýcarsko 209

Rakousko 293

USA 540

Švédsko 281

Německo 264

Polsko 195

ČR 159  Zdroj: Statistická ročenka, údaje z poloviny 90. let

Gymnázia v Evropě

(Podíl gymnázií na středním školství v procentech studijních míst) Irsko 79

Španělsko 60

Finsko 48

Francie 47

Švédsko 46

Velká Británie 42

Belgie 33

Itálie 31

Nizozemsko 30

Polsko 29

Německo 24

Rakousko 23

Slovensko 21

ČR 16  Zbytek žáků navštěvuje střední odborné školy a učiliště. Zdroj: Eurydice 1997

Jak jsme gramotní

Celkové výsledky Vysokoškoláci Rozdíly Švédsko 304  331   170

Nizozemsko 286  313   153

Německo 284  315   151

Kanada 280  318   228

Belgie 277  316   196

Austrálie 274  310   213

Švýcarsko (fr.) 273  308   199

USA 272  308   237

Nový Zéland 272  304   204

Švýcarsko (něm.) 271  298   215

Velká Británie 267  312   214

Irsko 263  308   202

ČR 248  294   267

Polsko 230  280  228  Zdroj IALS 1994–5, SIALS 1998  Účastníci výzkumu „funkční gramotnosti“ obdrželi 114 úkolů, které měly ověřit, do jaké míry jsou schopni pochopit psaný text a vyhledat v něm informaci, jak dokážou porozumět grafům, tabulkám, mapám, jízdním řádům a jak umějí v běžném životě používat matematické znalosti. Každá otázka měla podle obtížnosti předem stanovený počet bodů: od 150 pro nejlehčí až do 400 pro nejtěžší. Účastníci byli známkováni podle předem stanoveného klíče: kdo například odpověděl správně na polovinu nejlehčích otázek (obtížnost do 225 bodů), dostal hodnocení 150 bodů, za 80 % správných odpovědí na otázky do obtížnosti 325 obdržel 300 bodů apod.Údaje v prvním sloupci tabulky ukazují počet bodů, které dostal průměrný účastník z každé země za správně zodpovězené otázky. Ve druhém sloupci jsou výsledky osob s vysokoškolským vzděláním. Třetí sloupec ukazuje rozdíl mezi průměrným výsledkem pěti procent nejlepších a pěti procent nejhorších. Například nejhorší Češi měli průměrný výsledek 87 a nejlepší 354 bodů, nejhorší Němci 208 a nejlepší 359 bodů. Výzkum proběhl s podporou organizací OECD, UNESCO a EUROSTAT, v České republice ho vedl Sociologický ústav a výzkumná agentura SC&C.