Bezejmenné město

Když si mladí čtenáři z amerických univerzitních „campů“ 60. let vzdorovitě objevovali autory, které akademická tradice vyloučila z literatury, popřípadě odsunula na samý její okraj, vrátili se i k dílu Howarda P. Lovecrafta (1890–1937), jímž se až dosud nikdo vážně nezabýval. Lovecraft napsal jen pár desítek hrůzostrašných povídek pro magazíny s tou nejhorší literární pověstí a za svého nepříliš dlouhého života z nich publikoval pouze dva knižní výbory. Ale ani Edgara Allana Poea, za jehož pokleslého epigona byl označen, puritánská Amerika dosud nedoceňuje. Nejprestižnější literární kritik jeho generace Edmund Wilson si nad Lovecraftovými povídkami zavtipkoval, že „jediná hrůza ve většině těch textů je hrůza špatného vkusu a umění“. Zároveň se však kolem tohoto naprostého literárního outsidera začal vytvářet jistý kult, jednak mezi jeho přáteli, kteří vynalézavě rozvíjeli umělý mýtus Cthulhu, jehož základy Lovecraft načrtl v několika povídkách, a jednak mezi milovníky rodící se literatury sci-fi. Je paradoxem, že zatímco sám Lovecraft zemřel neznámý a chudý, stal se o nějakých pětatřicet let později hlavním inspirátorem nejúspěšnějšího a nejvíce honorovaného spisovatele světa Stephena Kinga.Světový vzrůst zájmu o Lovecraftovo dílo se u nás letmo odrazil počátkem sedmdesátých let, kdy Jan Zábrana publikoval jednu povídku v slavné antologii Lupiči mrtvol; jeho ediční návrh na větší výbor už však normalizátoři odmítli - nejspíš proto, aby tíživé horory nepřipomněly českým čtenářům realitu, v níž jsou nuceni žít. Nepřípustný mistr hrůzy pak u nás působil jako skryté politikum. Josef Škvorecký například jeho jménem nazval jednu z šesti kapitol svého konfesijního románu Příběh inženýra lidských duší a ve společnosti Hrobka Olgy Havlové kolovaly samizdatové překlady Lovecraftových povídek od Andreje Stankoviče. Teprve v 90. letech u nás začal Lovecraft vycházet i oficiálně; v Revolver Revue v č. 14 vyšly hned roku 1990 tři povídky. Následovala řada menších výborů z různých nakladatelství, ale za skutečně reprezentativní lze pokládat dvě knihy: Šepot ve tmě a jiné hrůzostrašné příběhy (Mladá fronta, 1992) a současnou novinku Bezejmenné město (Aurora, 1998).

Memento zániku

Osud Lovecraftova díla vyvolává otázku, čím asi zapomenutý autor fascinoval čtenáře v tak rozdílných společenských podmínkách - v Americe na vrcholu prosperity a v úpadkovém Československu éry normalizace. V obou zemích rezonovaly jeho prózy především v alternativních společenstvích, vymezujících se proti vládnoucímu řádu. Lovecraft na americké poměry své doby shlížel rovněž značně pohrdavě, nechoval však v sobě žádné levicové či pokrokářské sny jako americká mládež šedesátých let. Byl naopak zarytým konzervativcem, hlásil se k britské koloniální tradici a hrdě zachovával loajalitu anglickému králi.Vedle posedlosti mrtvolami a hroby, jež se dá u autora hororů předpokládat, je Lovecraft uhranut minulostí, antikvárními spisy, troskami nevídaných prastarých architektur s podivnými nástěnnými malbami, stopami dávných zapomenutých civilizací, jejichž katastrofální úpadek mu je mementem pro civilizaci současnou. Zdá se, že hlavním impulzem evokované hrůzy je hluboce zažitý rozpad starých jistot, bezpečného a uspořádaného světa, do kterého dosud nevtrhly revoluční masy. Jeho zánik se zřejmě stal reálným východiskem autorovy imaginace: zřetelně mu doložil, jak křehký je „normální“ stav světa, který se kdykoli může zvrátit. Jako bytostný zpátečník ovšem Lovecraft nelíčí sociální příčiny takových zvratů (jako např. Orwell), ale v duchu pozitivistického 19. století vytváří přírodovědecké fikce (biologické mutace, genetické změny) nebo sahá ještě hlouběji - k alchymii a čarodějnické magii. „Žijeme na poklidném ostrůvku ignorance uprostřed temných moří nekonečna,“ píše a předpokládá, že až lidstvo dokáže uspořádat dílčí poznatky, odhalí natolik děsivé oblasti skutečnosti, že z toho poznání buď přijde o rozum, anebo ze „zhoubného světla vědění“ uprchne „do klidu a míru nové doby temna“.

Proroctví

Skutečnost 50. let byla neobyčejně zatuhlá, a to v obou systémech, které spolu „studeně válčily“. Pod naleštěným optimismem povrchu bujelo očekávání změn a oficiální obrazy skutečnosti působily stále falešněji. V Lovecraftových prózách nacházeli čtenáři podobenství vlastních nejistot a tušení nezbadatelných temných sil, které ohrožená společnost namyšleně přehlíží. Jeho fantazie nahlížela za obzory vědění a kutala tam strašidelné vize, které uspokojovaly odvěkou lidskou potřebu pohádkových hrůz, ale zároveň aktuálně zpochybňovaly sebejistotu šířenou establishmentem. V chátrajícím, znormalizovaném Československu, ovládaném temnými silami ze stalinistických kanálů, pak dokonce získaly ráz proroctví, i když v Lovecraftově Soupisu některých základních hrůzostrašných motivů používaných v nadpřirozených příbězích, který najdeme v druhé, esejistické části Bezejmenného města, žádného estébáka či kádrováka nenajdeme.

H. P. Lovecraft: Bezejmenné město. Vydala Aurora, Praha 1998, edičně připravil a předmluvu napsal Ivan Adamovič, přeložili Ivan Adamovič, Viola a Zdeněk Lyčkovi, Sylva Kajdošová a Stanislava Menšíková, 253 str., 199 Kč.