Léta tajných sponzorů

Utajení sponzoři, neúplné účty, tajemná konta v zahraničí, nadace a firmy, přes které tečou peníze do stranických pokladen, to jsou stálice politického folkloru posledních měsíců. Když se nějaké podrobnosti o financování stran dostanou na veřejnost, politici s nevinným výrazem ve tváři odmítají nepříjemné otázky s odůvodněním, že takové nevýznamné provozní záležitosti jsou pod jejich „rozlišovací úroveň“. Někdy počítají s bezmeznou důvěřivostí svých voličů. „Copak si myslíte, že strana, která bojuje proti korupci, se nechá zkorumpovat?“ odbyl například na tiskové konferenci otázku o nepořádcích v sociálnědemokratických účtech Miloš Zeman. Pád volebních preferencí už ale přesvědčil dvě z postižených stran (ODS a ODA), že odpovědi nelze odkládat donekonečna.

Ostatní příjmy

Když se před pěti lety zjistilo, že lidovce sponzoroval třemi miliony korun italský mafián Leone Mosca, vypadalo to na skandál pětiletky. Jenže následující roky proměnily tento fakt v nanicovatou drobnost. Téměř zapomenuta je i dvacetimilionová půjčka téže strany od šéfa později zkrachovalé Kreditní a průmyslové banky Antonína Moravce. U Moravce si ostatně půjčila padesát milionů také ODS a o málo vyšší sumu ODA, která se navíc snažila splatit svůj dluh tak, že na Moravce převedla bezcennou firmu Marklap.

První skandály stranické pokladníky poučily, že se vyplatí jména některých sponzorů utajit. Jenže právě tím rozjeli další řadu afér. Například ODS věnovali peníze neexistující pánové Bács a Sinha, kteří se později proměnili v Milana Šrejbera, jenž se účastnil privatizace Třineckých železáren. Klausova strana dostala také téměř dva miliony od amerického Výboru na podporu ODS, jeho šéf však tvrdí, že do Česka nikdy žádné peníze neposlal. Na účet ODA putovalo šest milionů od firmy TMC z Panenských ostrovů. Strana minulý týden přiznala, že skutečnými dárci byly společnosti Philip Morris, První privatizační fond a hutní firma Vítkovice - a firmy to vzápětí popřely. Lidovci sice problémy s tajemnými sponzory nemají, zatím ale nevysvětili, proč v roce 1996 dostali od svých členů na příspěvcích o deset milionů víc než kdykoli předtím.

Opoziční sociální demokraté zase schovali do účetní položky „ostatní příjmy“ dva sponzorské dary ve výši jednoho milionu korun a jména dárců zatím nezveřejnili. Na jejich přístupu je pozoruhodná otrlost, se kterou strana, která chce po volbách od občanů požadovat majetková přiznání, ve svém vlastním bez mrknutí oka fixluje. A co je ještě podivnější, ČSSD léta protestuje proti tomu, že vláda přehlíží „praní špinavých peněz“, sama ovšem zvolila pro utajení sponzorů přesně ten způsob, kterým se obvykle špinavé peníze perou. Nechala je zdanit vyšší sazbou (čtyřicet místo pěti procent), svůj „černý příjem“ ale legalizovala.

Nový začátek

Strany se dnes pokoušejí vylepšit svou pověst tím, že navrhují nové zákony, podle kterých by měly být v budoucnu průhledně financovány. Nejpřijatelnější model nabízejí lidovci. Podle jejich návrhu by mohl sponzor straně darovat peníze pouze prostřednictvím tzv. příspěvkových poukázek vydávaných „státem“. Strana by je za symbolickou cenu kupovala od ČNB a potom prodávala přes svůj účet v centrální bance. Veřejnost by tak měla o sponzorech dokonalý přehled. Lidovci navrhují také sankce, které by měly partajní hospodáře dostatečně odradit od podvodů. Pokud strana zatají dar nebo zfalšuje jméno dárce, zaplatí do státní pokladny pokutu ve výši desetinásobku hodnoty daru a současně jí propadne v příslušném roce státní příspěvek.

Nezahálejí ani ostatní. ČSSD, ODA i ODS doporučují stanovit strop na volební kampaň i zákaz drahých billboardů. Rumlova Unie svobody zase doporučuje povinnost zveřejnit každý měsíc sponzorské částky vyšší než deset tisíc korun. Návrhy od lidovců a Unie svobody už leží ve sněmovně a poslanci je možná brzy schválí. To ale není na celé věci nejdůležitější, a už vůbec se tím nezaručí, že se sponzorské skandály nebudou v nejbližší době opakovat.

Pokladníci parlamentních stran už totiž veřejnost dokonale přesvědčili, jak suverénně umějí obcházet zákony, a politici zase předvedli, jak dobře umějí lhát, když je třeba občany přesvědčit o své nevině. Nezastavila je ani obava, že falšování stranických účtů může zpochybnit privatizaci, a tím i důvěryhodnost celé ekonomické reformy, ani varování z Itálie, že politická korupce může skončit pádem celého režimu. Pokud strany chtějí znovu získat důvěru voličů, měly by zvolit následující postup: nejdříve zveřejnit všechny podezřelé účty a pak přiznat, kdo je za případné podvody odpovědný. Teprve potom mohou hledat právní cesty, jak svým nástupcům machinace se stranickými penězi co nejvíc zkomplikovat.