Spolupráce na několika sociologických výzkumech podnítila koncem šedesátých let skupinu mladých fotografů k hlubšímu zájmu o sociální tematiku: zaznamenávali nestylizované projevy všedního života a skutečnou podobu prostředí, v němž se odehrává. Mrtvolná éra normalizace obdařila jejich tvorbu i politickými akcenty, neboť syrová opravdovost snímků z nižších pater společnosti usvědčovala oficiální obrazy reálného socialismu ze lži. Přes nepřízeň režimu se na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let podařilo teoretičce Anně Fárové uspořádat skupině sérii výstav v pražském Činoherním klubu a roku 1981 velkou soubornou výstavou v Plasech u Plzně.
Česká sociální fotografie se ve světě stala pojmem. Vedle Bohdana Holomíčka či Jindřicha Štreita vystavovala v Plasech i trojice fotografů, která o rok později zahájila dlouhodobý projekt Český člověk. Atmosféra jejich tehdejších fotografií byla krajně tísnivá - fantomatická architektura opuštěného města (Jiří Poláček), útržky nejasných dějů v jakémsi beznadějném podzemí (Jan Malý), tváře osamělých opilců z jedné silvestrovské noci (Ivan Lutterer).
Na cestě
Počáteční idea Českého člověka se roku 1982 zrodila vlastně náhodou při fotografování lidových krojů pro barevný kalendář Centrotexu, když se autorům před objektiv kamery vnutil přiopilý chlápek v povolených montérkách. Konkrétní lidský jedinec byl na okamžik vytržen ze svého osudu a uveden kamsi mimo čas a prostor, kam si nicméně přinesl zřetelné…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
