Přiblížit se strojům

I tak malá země pro showbyznys, jako je ta naše, už nemohla nepocítit, že zábavné umění se rozrostlo o nový směr. Vlna, jež během několika posledních let zachvátila i tuzemské kluby, je v angloamerickém světě nesrovnatelně pestřejší, ale o to víc si mladé publikum hýčká těch pár domácích kapel.

Rubrika věnovaná takzvané taneční scéně v časopise Rock a pop má název Trance & Dance - poukazuje se tu tedy k transu a tanci: o poslechu zmínka žádná. A opravdu, elektronická scéna slouží hlavně jako součást nového „životního stylu“. Takové názorové generační pojítko, jakým byl pro stárnoucí generaci Bob Dylan, nemá se současnými tvůrci vůbec nic společného. Jejich posluchači (či spíše tanečníci?) se pochopitelně generačně vymezují, ale ještě před hudbou: nechávají rodiče sedět doma u televize a vydávají se do klubů zažívat pospolitost, ba dokonce opojení ze společného vnímání trance and dance. Zatímco rodiče mohou propadat alkoholismu, tahle generace nepije: své tripy (a mnozí pochopitelně jen tanec) zapíjejí energy drinky - limonádami, jež by jim měly (hlavně vysokým obsahem kofeinu) pomoci protančit bez únavy co nejdelší část noci.

O závažnějším generačním střetu, jaký zažívala rokenrolová mládež konce padesátých let, se dnes rozhodně nedá mluvit: snad je to zčásti důsledek demokracie, ale i pokročilé míry lhostejnosti ve společnosti. Na každý pád nové kapely nemusejí podléhat spřízněneckému hájení: z toho, že přinášejí něco nového, je už dnes nikdo napadat…