Hlas Kalibána

Shakespearova Bouře (1609) se, jak známo, odehrává na geograficky blíže nespecifikovaném exotickém ostrově, který spolu s vypuzeným milánským vévodou Prosperem a jeho dcerou Mirandou obývá domorodá bytost jménem Kalibán. Moudrý a ušlechtilý stařec Prospero si divokého Kalibána „ochočil“, naučil ho používat lidskou (tj. evropskou) řeč, vzývat pravého Boha, obléká ho a živí, a Kalibán mu za to slouží, rozdělává oheň, nosí otepi dříví a „koná platné služby“. Je to však v očích vznešených bělochů zcela podřadný tvor, „skvrnité tele a čertů zplozenec“, jak ho nazývá humanista Prospero, a „odporný a dobrem netknutý slouha“, jak ho hodnotí krásná Miranda. Kalibán je pária, smutné, směšné a trochu hrozivé monstrum, marně se vzpírající autoritě nositelů civilizace, která mu proti jeho vůli, nečekaná a nežádaná, přistála na ostrově. Bezmocně se vzpouzí a dusí v sobě vztek. „Je to ostrov po mé matce můj. Tys mi ho ukradl!“ odmlouvá v hexametrech (v Bejblíkově překladu) svému pánu Prosperovi.

Staleté dějiny kolonialismu a evropské expanze jsou poznamenány Kalibánovou bezmocí a Prosperovou nadřazeností. Teprve v druhé polovině tohoto století se Kalibán dostává ke slovu a začíná mluvit - spolu s tím, jak bílá dominance slábne a ztrácí jistotu - svým vlastním jazykem a nalézat své sebevědomí. Hlas Kalibána je často podvratný, zdůrazňující, že kulturu a hodnoty bílé civilizace odmítá, že mu byly totiž vnuceny a že je pokládá za degenerované a zhoubné. Paradoxem je, že si k tomu…