Boží bojovníci

Němci zažili nedávno nepříjemnou sprchu. Americký historik David Goldhagen ve své dnes už světově proslulé knize „Hitlerovi ochotní katani“ upozorňuje, jak hluboce jejich předci souzněli s ideami třetí říše. Nejen „náckové“ s hákovými kříži na rukávech, ale i zcela normální lidé nejprve legalizovali režim a pak byli poslušným ozubením hrozivého totalitního soukolí. Goldhagenova kniha přinesla tudíž jednu šokující zvěst: nikoli „lidé zvláštního ražení“, vycepovaní k brutalitě na schůzích Hitlerových bojůvek, ale běžní tátové od rodin stojí za těmi nejhoršími nacistickými zločiny. Četba knihy amerického historika je poučná i pro nás. Jde totiž o problém společný všem novodobým evropským totalitám, reálný socialismus československého střihu nevyjímaje.

Národ disidentů

Češi sice na rozdíl od Němců nevyvolali válku a nemají na svědomí miliony obětí holocaustu, nicméně chlubit se svou moderní historií příliš nemohou. I když necháme stranou koncentráky pro Romy, odsun sudetských spoluobčanů a dobrovolné rozhodnutí pro komunismus v roce 1946, zbude toho ještě dost. Stačí se jen podívat na dvě desetiletí po sovětské invazi, v nichž jsme ochotně a bez odporu snášeli jeden z nejtrapnějších režimů tehdejší Evropy. Přestože tresty za „neposlušnost“ byly - v porovnání např. s terorem 50. let - v podstatě banální, kolaborace (od vylepování rudých vlajek a hesel k různým výročím až po horlivou účast ve „volbách“) dosáhla masových rozměrů.

Bez ohledu na tento fakt se však po listopadu 1989 ujal v Česku mýtus, že vinu za odpudivou normalizační éru nese pár zdejších jednotlivých komunistů; ostatní s tím nemají nic společného. A nejen to: ze vzpomínek mnoha obyčejných i prominentních pamětníků může člověk nabýt dojmu, že snad každý Čech měl s Husákovým režimem střety a „potíže“ či proti němu dokonce vedl zarputilou osobní válku.

Existují však výjimky. Lidé, kteří si ani při nejlepší vůli bezúhonnost zpětně namlouvat nemohou. Nemáme teď na mysli estébáky či komunistické papaláše. Jde naopak o běžné občany, kteří - i když jejich vlastnosti a životopis byly v průměru srovnatelné se zbytkem populace - měli prostě smůlu. Nachomýtli se totiž k událostem, při nichž totalitní režim požadoval hlubší loajalitu než jen obvyklé mlčení a účast v prvomájové veselici.

Pokud člověk odmítl, riskoval postih, byť tato hrozba byla, jak dnes víme, často jen vybájená či strachem nafouknutá. Poslušností se ovšem navždy a nezvratně překračovala hranice toho, co je normálním bytostem v normálním světě dovoleno učinit.

Co si lidé v tu chvíli vybírali? Čeho všeho byl průměrný občan, vystavený v podstatě nepříliš velkému tlaku, schopen? Jak svůj čin vnímal tenkrát a jak jej vnímá dnes, tváří v tvář dodatečné spravedlnosti? A jaká byla reakce okolí? O tom všem vypráví příběh bývalých pohraničníků Václava Smejkala a Milana Čepka.

Uvědomuješ si, co děláš?

Nitky budoucí tragédie se začaly splétat v červenci 1968. Tehdy k pohraničnímu oddílu na západní „čáře“ poblíž Klatov nastoupil zběhlý student potravinářské průmyslovky Milan Čepek. Jako vášnivý tramp a milovník psů službu v hraničních lesích vítal, pohoda však vydržela pouhé tři týdny - pak přišel srpnový vpád vojsk Varšavské smlouvy. Dubčekův stoupenec Čepek odmítl nově přísahat promoskevským generálům a v září utekl do Prahy skrýt se k bratrovi na kolej. Za rodiči do Nymburka nijak nepospíchal: s otcem, důstojníkem StB, měl i bez dezerce hádek ažaž. „Říkal mi, že to tady nemá cenu, protože Rusáci už se odtud nehnou, a že útěk do ciziny je možné řešení,“ vzpomíná na bratra tehdejší medik Josef Čepek. Právě on však Milana nakonec přemluvil k návratu: pohraničník odjel k rodičům, tam ho otec bez dlouhých řečí naložil do auta a odvezl zpět do kasáren.

Po pěti dnech vězení byl Čepek přeložen k jiné posádce na stejných hranicích. V noci na devatenáctého listopadu, dva měsíce po své nevydařené rebelii, šel teprve potřetí do stráže - s o rok starším Václavem Smejkalem. Oba se znali jako běžní souputníci z vojny, svědecké výpovědi z pozdějšího vyšetřování nezmiňují žádnou nevraživost ani zvláštní přátelství. Hierarchie ve hlídce byla určena jasně: nespolehlivého Čepka měl na povel vyučený soustružník a čerstvý absolvent poddůstojnické školy Smejkal, jenž byl svými nadřízenými hodnocen jako „odpovědný, důkladný, energický pohraničník, určený k zavádění nováčků do služby“.

Obchůzka probíhala normálně, mladíci si ji krátili běžným klábosením o tom, co budou dělat, až se vrátí do civilu. Za svítání zalila pusté okolí hranice hustá mlha a bezradný Smejkal krátce po osmé telefonoval do kasáren pro další úkoly. V tu chvíli se Čepek rozhodl využít životní šanci: jakmile kolega položil sluchátko, sebral mu samopal opřený o strom a se strohým „ruce vzhůru a jdeme“ ukázal k hranici. Podle tehdejší podrobné výpovědi Smejkala měla dramatická situace rychlý spád. Oba muži prošli odemčenými průlezy ve stěně z ostnatých drátů a mlhou postupovali k čáře. „Ptal jsem se ho, zda si uvědomuje, co dělá,“ řekl Smejkal po návratu do kasáren velitelům. „Odpověděl, abych se nebál, že se o sebe postará. Pak ještě řekl, že nikoho nemá a že tady s těma zkurvenýma Rusákama nebude.“ Po svobodě toužící Čepek samozřejmě v tu chvíli netušil, že zanedlouho tady už nebude vůbec.

Nesplněný slib

Po čtvrt kilometru došli k hraničnímu potoku. Kolem byla jen měkká, bažinatá louka porostlá skupinkami stromů, za potokem na německé straně les. Jak vyplývá z třicet let starého vyšetřovacího spisu, Čepek odehnal Smejkala několik kroků stranou, sám přebrodil potok do Německa a s oběma zbraněmi odcházel pryč. Smejkal prý během těch několika minut prožil dva strachy: napřed že ho Čepek zastřelí a hned potom, jak celou situaci vysvětlí v kasárnách. (Neoficiální nařízení důstojníků totiž znělo jasně: každý pokus o útěk překazit „za každou cenu“.)

Pod tlakem ze strachu se Smejkal rozhodl jednat: „Vrať mi aspoň samopal, jinak budu mít průšvih,“ zavolal na odcházejícího kolegu. I Čepek znal předpisy, podle nichž hrozil vojákovi za ztrátu zbraně kriminál. A protože zcela evidentně nechtěl svému parťákovi přitížit, vrátil se a hodil zbraň přes potok ke Smejkalovým nohám. Dokonce ani nevyndal náboje. „Musel jsem ho ale ujistit, že po něm nebudu střílet,“ přiznal později do protokolu Smejkal. Své slovo však nemyslel vážně.

Jakmile se Čepek opět rozběhl do německého vnitrozemí, popadl Smejkal samopal a s prstem na spoušti se vydal po jeho stopách. Když jej po pár desítkách metrů před sebou v mlze zahlédl, začal střílet. Překvapený Čepek střelbu opětoval a prchal přitom dál. Daleko ale nedošel. Zhruba půl kilometru od hranice ho Smejkal trefil krátkou dávkou do stehen. A zatímco se úspěšný střelec vracel zpět na posádku, jeho oběť na promáčené louce vykrvácela.

Netrestat, nýbrž odměnit

Asi po dvou hodinách objevili mrtvé tělo němečtí vojáci. Z dobových záznamů německé policie vyplývá, že oběť měla u sebe dopisy od rodičů a zápisník s osobními poznámkami. „Z poznámek v bloku lze poznat, že se jednalo o inteligentního člověka,“ stojí v německém protokolu. „Zajímal se o politiku a nejnovější události v ČSSR, zapisoval si výroky českých politiků. Ze záznamů je zřejmé, že mrtvý byl člověkem svobodného ducha se silnou touhou po svobodě.“

Zatímco Němci odváželi mrtvolu, vypukl v českých kasárnách po návratu Smejkala poplach. Na místo se okamžitě vypravila vyšetřovací skupina vojenské kontrarozvědky. Jako vždy v podobných případech měla za úkol odtáhnout mrtvého zpět k nám a zabránit tak mezinárodnímu skandálu. Bylo však už pozdě: tělo získaly československé úřady zpět až po několika dnech oficiální cestou.

„Vojáci nám pouze oznámili, že bratr byl zastřelen na útěku, jinak nic,“ vzpomíná na Milanovu smrt Josef Čepek. „Více jsem se o tom dozvěděl až z Hlasu Ameriky.“ Podrobnější informace zřejmě dostal jeho otec, který byl také pozván k identifikaci mrtvého těla, ten ale údajně rodině nic neřekl. Podle svědků byl ostatně Milanův otec stručný i přímo při identifikaci mrtvoly: zmínil se prý, že by mu synova vydařená emigrace asi přitížila v práci, a bál se jen toho, jak to doma řekne manželce.

Oznámením smrti rodině celá věc pro oficiální místa skončila. Proběhlo sice podrobné vyšetřování, ovšem bez postihu. Přitom střelec Smejkal jasně porušil i tehdejší zvrácené komunistické normy: především tím, že „narušitele“ zastřelil až na území cizího státu. Ministerský vyšetřovatel major Hála však po dohodě s velitelem brigády Stanislavem Pokorným zahrál případ do autu. „Potrestat v té době Smejkala znamenalo připravit se na to, že Čepka budou brzy následovat další vojáci,“ vypověděl současný důchodce Pokorný.

Báli jsme se

O případu raději mlčela i rodina mrtvého. „Vnímal jsem to jako vraždu a vnímám to tak i nyní,“ zdůrazňuje Josef Čepek. Zjišťovat jméno vraha a hlásit se o spravedlnost se však bál. „Byla to naprostá beznaděj. Věděli jsme, že s tím nemůžeme nic dělat, že nám spíš vzniknou problémy, když se o to budeme zajímat.“ Na dovolání se práva nebo alespoň podrobnějších informací o synově smrti zcela rezignovala i Milanova matka Milena Čepková: „Manžel možná něco věděl, ale nesvěřoval se mi. Říkal, že je lepší na sebe neupozorňovat a nevyptávat se. Stěžoval si na potíže v práci a já jsem se bála, aby ho nevyhodili. Bylo to opravdu těžké. Mám z té doby žaludeční vředy.“ Milanův otec povýšil v roce 1974 do hlavního sídla StB v Bartolomějské ulici, o tři roky později ale zemřel na infarkt.

Téma zabitého syna tedy až donedávna neopouštělo stěny bytu. „Před lidmi jsme o tom vůbec nemluvili,“ vzpomíná Milanova matka. „Báli jsme se, jak by se na to dívali.“ Ani bratr Josef o Milanovi raději nemluvil. Prý v obavě, že by na medicíně a později v práci mohl přijít vyhazov. Jeho děti se o existenci strýce dozvěděli z fotografie u babičky, podrobnějšího vysvětlení se jim ale dostalo až v devadesátých letech, kdy policie vybledlou rodinnou historii oživila.

Hodinky Raketa

Václav Smejkal vyklouzl ze své šlamastyky dobře, a nebýt práce Bendova Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, byla by pro něho osudná střelba na hranicích mrtvou epizodou. Řadoví vojáci ho sice tehdy za zabití kamaráda nijak nevelebili (podle vyšetřovacího spisu kdosi načmáral výstražně do sněhu jeho jméno), vynahradili mu to však spokojení velitelé. Za svůj čin byl povýšen ze svobodníka na četaře a přeložen do klidu jiné posádky. Kromě toho dostal poukaz na čtrnáctidenní rekreační pobyt v chatě ministerstva vnitra a ruské hodinky Raketa s věnováním od vrchního velitele pohraniční stráže. (Z rekreace prý nakonec sešlo, ale hodinky má četař Smejkal dodnes - i když je už řadu let nosí hlavně jeho manželka.)

Od vojny žil zcela normálním životem: oženil se, má syna a dceru a už třicet let pracuje jako řadový soustružník ve strojírnách v České Třebové. Nikdy nebyl v KSČ. „O politiku jsem se nezajímal. Oni nevadili mně, já jsem nevadil jim,“ vysvětluje svoji životní pozici. Záliby jsou prý všední - „práce na baráku, zahrádka, a když je čas, tak televize“.

Poklidná, nevýrazná existence dostala zásadní trhlinu až před dvěma lety. Do České Třebové přijel vyšetřovatel Bendova úřadu Adolf Rázek a u branky řadového domku na jedné z rušných výpadovek předal Smejkalovi oznámení o trestním stíhání. „Řekl mi tenkrát: ,Na nás si troufáte, ale my jsme byli poslední boží bojovníci,‚“ vzpomíná vyšetřovatel. „Odpověděl jsem mu: ,Nepletete si to? Zabil jste kamaráda, jste vrah. A říkáte si boží bojovník!‘ V tu chvíli na mě vyvalil oči. Až do toho odpoledne byl totiž hrdinou.“

Byla blbá doba

Na oplocené zahradě osázené ovocnými stromy sedí vyšší, hubený padesátník. Lehce propadlé tváře pokryté dvoudenním strništěm vysávají cigaretu značky INKA. Václav Smejkal zpočátku vůbec nechtěl vyjít z domu, pak se ale nechal přemluvit. Na otázky odpovídá klidným hlasem, přes vážnost hovoru mu několikrát přelétne přes rty lehký úsměv, doprovázený jiskrou v očích. Čas od času si prsty pročísne zbytky ustupujících šedivých vlasů na vysokém čele - to když se snaží pomoci paměti, která vyvolává událost starou už téměř tři desítky let.

„Ani nevím, že jsem měl u komunistů takovou důvěru,“ vypráví někdejší vzorný voják monotónním hlasem o svém přidělení k ostraze západních hranic. „Nemyslete si, neměl jsem to jednoduché. Rodiče byli za první republiky v Sokole a s KSČ neměli nic společného.“ Nad otázkou, zda ho netíží, že zastřelil člověka za dnes zcela běžnou věc, odchod do ciziny, ale nezaváhá: „Rozkaz zněl nedopustit narušení hranice. A Čepek byl narušitel. Navíc střelba bez výstrahy byla dovolená vždy, když došlo k napadení hlídky. A tak jsem to cítil.“ Zapaluje si novou cigaretu a dodává smířlivěji: „Bylo to nejhorší, co mi mohl provést. Napadl mě jako svého velitele. Porušil přísahu v situaci, kdy jsme se měli spoléhat jeden na druhého, vzájemně si pomáhat a krýt si záda.“

V přesvědčení, že se nedopustil ničeho zlého, utvrzovalo Smejkala celá léta i okolí. Českotřebovští občané se o činu svého rodáka dozvěděli už na jaře 1969 díky pochvalnému článku v místním časopise Jiskra. „Když jsem na počátku 70. let přišel do továrny, řekl mi to někdo jen tak mezi řečí v dílně, věděl o tom každý,“ vzpomíná Josef Gremlica, dnešní ředitel Strojtexu, kde Václav Smejkal od vyučení pracuje. „Ale celkově to lidi moc nevzrušovalo. Ani já bych nikoho za něco podobného neodsuzoval - to víte, byla blbá doba.“

Vzpomínky na osudnou ranní střelbu se moc nepřetřásaly ani u Smejkalů doma. „Otec chápal, že jsem jenom plnil rozkaz. Řekl mi, že je to lepší, než kdybych tam zůstal já,“ vzpomíná Smejkal. Nepříjemné otázky prý občas vznášela pouze maminka. „Ta na to do smrti nezapomněla. Čas od času se mě ptala, jestli se to nedalo udělat jinak. Já jsem se o tom ale nebavil. Přecházel jsem to raději mlčením.“

Před svými dětmi Václav Smejkal osudnou střelbu dlouho tajil. Průlom přišel teprve s obviněním: když na stole ležela už třetí policejní obsílka, syn se dožadoval vysvětlení. „Sestru to nezajímalo a matka to věděla už z doby, kdy se to stalo. Tak jsme si jen spolu sedli doma večer na kafe a otec mi vyprávěl, že se střelbou si začal Čepek a on se jen bránil,“ líčí Martin Smejkal (26). „Věřím mu a nebudu se v tom dál šťourat. Je to pro mě uzavřená věc, máme jiné problémy. Teď nám třeba zdražili teplo.“

Nicméně tak úplně „uzavřenou“ záležitostí smrt Milana Čepka přece jen není. Přestože soudce krajského soudu Jiří Bernát už dvakrát Smejkala osvobodil (jednou vyhlásil jeho čin za „promlčený“ a podruhé za „dávno amnestovaný“), státní zástupce se vždy s úspěchem odvolal. Naposled letos koncem ledna vrátil vrchní soud věc zpátky na kraj, ale už jinému senátu. Smejkalovi tak i nadále hrozí až osmiletý kriminál. „O samotný trest ani tak nejde, ten měl následovat hned po činu. Důležité je spíš soudní cestou pojmenovat, o co tehdy na hranicích šlo,“ říká vyšetřovatel Rázek. Stejně uvažuje i bratr oběti. „I když by mi to nevadilo, přece jenom se zdá, že zavírat toho člověka dnes - skoro po třiceti letech - asi nemá smysl,“ říká Josef Čepek. „Hlavní je, aby se už dál nemohl cítit jako hrdina.“

Kdo za to může

Podle případů, o nichž zatím ÚDV ví, zabili čeští pohraničníci na našich hranicích s Německem a Rakouskem po roce 1968 nejméně deset lidí snažících se o útěk před komunistickým režimem. Kromě Smejkala dosud před soudem stály dvě dvojice (dokončen byl ale jediný případ - senát udělil dvakrát dva roky, díky amnestii ale nikdo do vězení nešel; druhý případ leží u Nejvyššího soudu), v obou kauzách šlo o běžné vojáky, kteří jako Smejkal hnali své oběti pustou krajinou českého pohraničí. Ve srovnání s bývalou NDR, kde střelba na hranicích vynesla několikaleté soudní tresty nejen velitelům, ale i nejvyšším stranickým kádrům, to není příliš potěšující výsledek. Jak je tedy možné, že se v Česku nepodařilo potrestat velké ryby?

Na vnitroněmecké hranici zahynulo podle různých zdrojů kolem 250 lidí (stejné číslo se u nás uvádí u počtu mrtvých na západní hranici v letech 1948–89). Podle soudců není problém v rozdílné kvantitě obětí, nýbrž v dostupnosti důkazů. V Německu existovaly a také se i dochovaly písemné rozkazy typu „raději zastřelit než nechat utéci“, podepsané a schvalované konkrétními osobami. Podle německých soudů tudíž na berlínské zdi neumíraly oběti studené války či komunistického režimu, ale oběti konkrétních lidí. Těch, kteří stříleli, těch, kteří vydávali rozkazy, a těch, kteří na vydávání rozkazů dohlíželi. Naproti tomu u nás v tomto směru podle právních expertů vládne docela jiná situace. Zdejší komunisté po sobě žádné písemné rozkazy nenechali. Ostrahu hranic oficiálně upravoval pouze předpis označovaný OSH 1–1. Ten přikazoval hlídce, aby každého tzv. narušitele (tedy člověka, který se bez speciálního povolení ocitl v blízkosti státní hranice) pronásledovala „s vypětím všech sil“. Pokud nešlo uprchlíka zastavit jinak, mohli vojáci podle předpisu střílet - nejdřív do vzduchu, pak přímo na živý terč. (Honička i střelba ovšem podle oficiálního příkazu měla skončit v okamžiku, kdy „narušitel“ dosáhl cizího území.)

Řada lidí je ale přesvědčena, že předpis OSH 1–1 lze považovat za rozkaz k zabíjení, a že by tudíž šlo vyrovnat se i s těmi, kteří jej kdysi vymysleli a nařídili vykonávat. Podle soudců to však není tak jednoduché: na rozdíl od Německa zde platí právní kontinuita a předpis OSH údajně neporušuje tehdejší zákony. Právnických vytáček, proč u nás nejde potrestat zločince minulého režimu, prostě lze od zdejších představitelů spravedlnosti zaslechnout nepřeberně. Proto zní koneckonců nejpravděpodobněji vysvětlení vyšetřovatele Rázka: „V Německu soudí všechny tyto případy zásadně soudci ze západních částí země. U nás to ale posuzují soudci staří, a ti nemají dostatek zájmu podobné případy odsoudit.“

Nedbale promlčená vražda

Vyšetřovatel Rázek je sice vnitřně přesvědčen, že šlo o vraždu, Smejkalův čin ale klasifikoval jako ublížení na zdraví s následkem smrti. Skutečný motiv prý nikdo neprokáže. Stejný názor má i státní zástupce Roman Bednařík: „Smejkal se dnes hájí tím, že Čepek začal střílet jako první a on se jen bránil. Nikdy nedokážete, že ho tam šel opravdu zabít.“

Pro obnovené vyšetřování a následné soudní přelíčení si Smejkal spolu s přiděleným advokátem připravil podstatně předpisovější verzi, než jakou ochotně vypověděl do protokolu těsně po střelbě. V kostce řečeno: za prchajícím emigrantem volal „stůj, vrať se“. Pak vystřelil do vzduchu a rychle se vrátil do kasáren. Obhájce přišel dokonce s verzí, že se Čepek zastřelil sám.

Soudce Jiří Bernát případ poprvé odložil kvůli údajnému promlčení. Státní zástupce se odvolal a Bernát potom zahrál věc znovu do autu jako „trestný čin z nedbalosti“, který podléhá Havlově amnestii z roku 1990. „Je to těžké. Nevím, v jakém psychickém stavu Smejkal byl,“ vysvětluje Bernát, proč přímou střelbu na prchajícího muže ohodnotil jako nedbalost. „Kolem byla mlha, stromy, bylo mu dvacet let. Nemohu jako soudce tvrdit, že ho chtěl zasáhnout.“ Po Bernátově rozsudku následovalo další odvolání, po něm dostane věc na stůl opět krajský soud, ale jiný senát.

A ještě jedna věc: všichni čeští pohraničníci obvinění z vraždy „narušitele“ se v soukromých rozhovorech hájí nutností splnit rozkaz. „Kdybych ho nesplnil, hrozily by mi tři roky Sabinova,“ říká například Smejkal. Není to pravda. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu neeviduje žádný případ, v němž by byl v období 1969–89 nějaký voják odsouzen za to, že na hranicích nedokázal zadržet uprchlíka. Nejvyšší dokumentovaný trest v této souvislosti bylo 14 dní kázeňské basy. Voják, který během kolektivní honičky za „narušitelem“ prostě lehl na zem s tím, že už dál nemůže, potrestán nebyl.