Minulý čtvrtek uplynulo 50 let ode dne, kdy Mahátma Gándhí zahynul kulkou hinduistického fanatika. Jeho jméno se stalo trvalým symbolem. Označíme-li dnes jakoukoliv osobnost za „Gándhího“, nemusíme už nic dodávat, vysvětlovat. Přece si však můžeme z odstupu 50 let položit otázku: co dnes zbývá z Gándhího ideálů, nezůstaly spíše mýtem?
Pravda a nenásilí
Jméno Móhandáse Karamčanda Gándhího (1869–1948) je v povědomí mnoha z nás spojeno s pojmy jako satjágraha, vytrvalost v pravdě, nebo ahinsa, nenásilí. Už samým vzezřením, vyhublou postavou, vždy s bílou bederní rouškou namísto obleku, připomínal Gándhí indického tradičního jogína. K vystižení jeho charakterových vlastností postačí pár slov: dobrovolná chudoba, asketismus, sklon k držení hladovek jako nátlakového prostředku, krajní sebezapření a soustavné sebezdokonalování, ulpívání na předsevzetích a vlastním životním stylu.
Tak tedy náklonnost k asketismu a jóginství. Gándhí bez jógy by skutečně nebyl Gándhí. Jeho sebekázeň, pravidelné vstávání za tmy, rozjímání, neskonalá úcta jeho obdivovatelů a žáků v duchu tisíciletých tradic. Z tohoto zorného úhlu byl Gándhí typickým produktem staroindické vzdělanosti, z níž přijal jen ty prvky, které mu mohly posloužit k naplnění jeho celoživotních snah.
Sám filozof nebyl, byla to spíše otevřená, praktická mysl pohotově reagující na realitu, zvláště realitu národního útlaku a duchovní i hmotné bídy prostého člověka. A právě pro tuto jóginskou…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
