Zakopaný pes politických elit

Na české hospodářské krizi není děsivá jakkoli hluboká míra propadu výkonnosti hospodářství, ale především neschopnost mocenských elit shodnout se na příčinách nepříznivého vývoje.

Pokud se člověku nedaří, musí umět pojmenovat chyby, kterých se dopustil, a pokusit se je napravit. Totéž platí pro stát i ekonomiku jako celek. Země, jejíž elity pracují společně na nápravě chyb v hospodářské politice, má větší naději překonat krizi než ta, kde se zodpovědní politici neshodnou, co bylo špatně. V tomto ohledu se naše vyhlídky jeví ještě temněji než čísla o vývoji HDP.

ČSSD mezi unií a ODS

Předseda parlamentu a ODS je pevně přesvědčen, že naše krize již dávno nemá „transformační charakter“, a nepochybuje o tom, že jde o krizi „makroekonomickou“, o krizi poptávky, kterou způsobila centrální banka svou příliš restriktivní měnovou politikou. Tento obskurní a extrémní názor by nebyl tolik znepokojivý, kdyby ODS nebyla polovládní stranou, která tahá za nitky Zemanovy vlády.

Unie svobody a KDU-ČSL trvají na tom, že jádro problémů leží v tom, že se neprovedly potřebné systémové změny: dodnes se u nás lze jen velmi těžko dovolat práva, dlužníci mají příliš silné postavení vůči věřitelům, neproběhla privatizace bank. Obě menší strany si jsou rovněž vědomy toho, že je nutné reformovat daňovou soustavu a připravit radikální penzijní reformu. Jednou větou, hlásí se k řešení, které doporučily tzv. balíčky, jež Klausova vláda přijala před rokem a půl, a ke kterým se dnes ODS nehlásí.V sociální demokracii jde vždy o to, kdo a kdy za ni mluví. Například vicepremiér Pavel Mertlík někdy tvrdí, že jádrem krize jsou „strukturální problémy ekonomiky“, jindy se připojuje k ODS v útocích proti centrální bance. I tak má ale sociální demokracie blíže k pravdě než jednohlasá ODS. Horší jsou už sociálnědemokratické návrhy, jak krizi řešit. O privatizaci vláda nemluví. Naprosto cizí je pro ni radikální důchodová reforma, stejně jako snižování daní.

V čem se lišíme od Polska a Maďarska

Podle Václava Klause „žádná studie neukazuje, že by Česká republika ve svém institucionálním a právním rámci nějakým fatálním způsobem zaostávala a že by bylo takto možné vysvětlit ekonomický pokles u nás“. Určitě to prý v ČR není horší než v Polsku a Maďarsku.

A to je právě chyba lávky. Například Maďarsko již dávno privatizovalo banky. Polsko nebo Maďarsko nemají jistě o mnoho chytřejší a schopnější soudce než ČR, ale nemají ani nesmyslný zákon o bankrotu, a postavení tamních věřitelů vůči dlužníkům je nepochybně silnější u nás. Polsko již dávno používá bankrot jako běžný nástroj průmyslové restrukturalizace.

Obě země jednoznačně podporovaly a vítaly zahraniční kapitál, ČR dlouho propagovala českou cestu a vznik neprůhledných a příliš doširoka rozkročených konglomerátů typu Chemapol. V Maďarsku se firmy se zahraniční účastí staly tahounem ekonomiky; domácí průmysl je v podobném propadu, jako je většina průmyslu českého.

V Polsku i Maďarsku budovali obezřetně a postupně kapitálový trh, který je dnes velmi silným konkurentem bankovního sektoru. Tamější ekonomiky jsou proto daleko méně závislé na bankách než naše. Polské a maďarské banky také neposkytovaly tolik privatizačních úvěrů a nefinancovaly nesmyslný a nákladný boj o majority v podnicích, jak bylo zvykem v České republice. Tunelování fondů, bank a podniků nebyly zdaleka tak běžné jako u nás. Obě země navíc byly a jsou chudší než Česká republika, měly mnohem méně průmyslu. Níže položené dno přitom zpravidla znamená vyšší růstový potenciál. Česká republika zdědila rozsáhlou, ale většinou zastaralou průmyslovou strukturu, která vyžadovala radikální změnu. Ve výčtu zásadních rozdílů - a tím i podnětů pro tuzemské reformy - by bylo možné ještě dlouho pokračovat.