Návrat extrémního solitéra

Letošní žeň domácích popových alb, která opravdu stojí za poslech, se zdá hodně skromná. Vedle Vltavy a posmrtného alba Jiřího Bulise se najde jen minimum událostí, a už vůbec ne ryze současných. Velké firmy dávají bez obalu najevo své výhradní zaměření na byznys a zavedené malé labely (Indies, Black Point), jako by neměly koho vydávat. V takovém kontextu zazářil pozdní debut hudebníka, na kterého už se jakoby zapomnělo - stejně jako na jeho původní křestní jméno (Karel) nebo titul doktora medicíny. Řeč je o jednom z klasiků české scénické hudby, o Mikim Jelínkovi a jeho CD Sladce a moudře.

Dobře vyvětrané album

Vydávat staré dluhy devět let po revoluci znamená příliš se pro veřejnou slávu netrápit. Miki Jelínek byl vždycky muzikant-solitér, vlastním rozhodnutím svázaný se svým domácím studiem. Síť pozitiv a záporů, jaká z takové pozice vyplývá, je asi hlubší a propletenější, než by se zdálo, a může ji dohlédnout jen muzikant s podobnou zkušeností. Zřejmé je, že osamělcům tvorbu nikdo neomezuje, ale ani neobohacuje; a jak konfrontace s druhými hráči, tak zážitek z živého hraní v hudbě neznamená málo. V pražském Rubínu (především vedle režiséra Zdenka Potužila) Jelínek dozrál během sedmdesátých let do zvláštního písničkářského typu. Jako autor scénické hudby dokáže psát žánry, jindy ale mezi nimi čistě emotivně osciluje; na jedné straně směřuje k nepopovému intelektualismu (mezi zhudebněné básníky patří Shakespeare, Březina, Hlaváček, Bezruč,…