Německo letos nevystřídalo jen vládní garnituru, ale také se vydalo po cestě další změny - pro někoho jen symbolické, pro jiného zásadní. Když se spolkový prezident Roman Herzog přestěhoval se svým úřadem z Bonnu do Berlína, zahájil tak přesun německé metropole, schválený Bundestagem v roce 1991 (většinou pouhých 17 hlasů z 657 poslanců). Jde o určitý přesun do nejistoty. Je obecně známo, jaká byla republika výmarská i bonnská, ale co očekávat od republiky berlínské? Tato zkušenost chybí jak Němcům, tak cizím pozorovatelům.
Berlínské republice do vínku
Když na nedávném česko-německém Diskusním fóru proklamoval týž Roman Herzog potřebu vystoupit ze „zákopů provincialismu“, možná netušil, jak se toto heslo může hodit i pro stěhování parlamentu a nejvyšších spolkových úřadů z bonnského poklidu do rušného Berlína.V roce 1999 skončí často vysmívaná, ale ještě častěji vzývaná bonnská republika („hospodářský obr s tváří politického trpaslíka“). Za pár měsíců zbude z historického díla jen hromada nostalgie. Tak se k plánovanému stěhování staví řada skeptických komentářů. Tyto komentáře přitom přehlížejí fakt, že na místo bonnské republiky, vybudované na zeleném drnu poválečné hodiny nula, nenastoupí ani tak nostalgie jako spíše berlínská republika, zrozená z euforie německého znovusjednocení. Sám kancléř Gerhard Schröder jí stačil popřát do vínku směsici „západoněmecké demokracie a východoněmecké občanské odvahy“.Podobně jako skeptické komentáře…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu