Augusto Pinochet je od 16. října, kdy se k jeho nemocničnímu lůžku na luxusní londýnské klinice dostavili agenti Scotland Yardu se zatykačem, opět v kurzu. Obdobný zájem veřejnosti a médií by byl generálovi ve výslužbě polichotil i za nejlepších dnů jeho kariéry. Ambivalentní symbol chilské diktatury i hospodářské prosperity zároveň se znovu ocitá v centru diskuse, jež ho svým způsobem přesahuje (a zcela určitě neprospívá jeho rehabilitaci, fyzické ani státnické). O ztrátě doživotní a absolutní imunity tohoto autoritářského tvůrce novodobých chilských dějin a samozvaného anglofila rozhodl v den jeho 83. narozenin paradoxně právě nejvyšší odvolací soud Anglie a Walesu.
Proč zrovna on?
Pinochetovy britské lapálie, iniciované na žádost soudce Baltasara Garzóna o vydání stárnoucího diktátora španělským soudům, vynesly na pořad dne jinak v akademickém ústraní podřimující debatu o praktických implikacích mezinárodního práva, konkrétně o tom, zda může být někdejší hlava státu souzena za zločiny spáchané během svého režimu, a pokud ano, kdo ji má v tom případě právo soudit. Výrok pětice lordů Horní sněmovny z 25. listopadu, vysílaný do Chile v přímém přenosu, znamená významný průlom v dosavadní praxi mezinárodního práva: za zločiny proti lidskosti napříště neexistuje beztrestnost. V opačném případě, argumentovala obžaloba, by se „těšil v Británii imunitě i Hitler za své konečné řešení“. Fakt, že černý Petr v tomto dalekosáhlém justičním precedentu padl…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu