Když loni na náměstí sv. Petra v Římě dorazila ostentativní jízdou vlevo, tedy v protisměru, limuzína Fidela Castra s typickým kulometem na střeše, mnozí otevřeně pochybovali o upřímnosti úmyslu kubánského vůdce, který tehdy přijel na oficiální návštěvu Vatikánu, aby hlavu katolické církve pozval do své země. A přece se stalo. „Nejkrásnější ostrov, jaký spatřilo lidské oko,“ jak psal Kryštof Kolumbus, dnes nazývaný „ostrovem vězení“ (od Batistových časů tam počet nápravných zařízení stoupl ze 12 na téměř 400), se minulý týden stal místem další pastýřské cesty Jana Pavla II. Splnila naděje, jež do ní katolická církev vkládala? Co přinesla Castrovu režimu a co kubánskému lidu?
Od represí k uvolnění
Revoluce vousatých partyzánů z hor Sierra Maestra zpočátku ztělesňovala naděje nejen levicových intelektuálů, ale i mnoha kubánských katolíků. Mnozí kněží byli - se souhlasem biskupů - duchovními partyzánských oddílů, jiní plnili úlohu spojky či pokladníka. Doslova druhého dne po svržení Batisty vydal arcibiskup Enrique Perez Serantes pastýřský list „Nový život“, plný nadšení z Castra a jeho lidí. V srpnu 1960 biskupové veřejně podpořili zemědělskou reformu.
Líbánky však netrvaly dlouho. Bývalí partyzáni začali budovat kubánskou variantu diktatury proletariátu a katolická církev se stala předmětem represí - všichni duchovní, kteří nepocházeli z ostrova (hlavně Španělé), byli deportováni, řády rozehnány, katolické školy a semináře uzavřeny, všechny…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
