Kurdští separatisté v Turecku dosahují neuvěřitelných výsledků. Diskreditují Turecko v očích EU, udílejí tvrdé rány domácí rozkolísané politické scéně, sjednocují proti Ankaře převážně protikurdsky naladěné islámské země, drží v šachu i jinak sebejisté politiky západní Evropy. Ještě se ani Blízký východ neoklepal z říjnového napětí mezi Sýrií a Tureckem, které vyprovokovalo rozšíření aktivit Kurdské strany práce (PKK) u syrské hranice, a zastánci rudé budoucnosti tureckých Kurdů se opět stali centrem pozornosti. Postaral se o to sám vůdce PKK Abdullah Öcalan, kterého v době hrozby syrsko-tureckého konfliktu příliš pálila půda damašského exilu.Nejhledanější muž v Turecku nejdříve hledal útěchu v Moskvě. Oslabené Rusko ale teď potřebuje spíše přátele než nepřátele a Turecko skýtá slibné vyhlídky. Proto po prohlášení, že Öcalan opouští zemi směrem k Iráku či Severní Koreji, přišla náhle jako blesk zpráva z Říma, kde letištní policie zatkla muže s pasem, který očividně patřil někomu jinému než je padesátiletý Abdullah Öcalanov. Rozjařené Turecko však rychle zchladila skutečně ledová sprcha. Öcalan byl sice zatčen, ale jak se ukazuje, spíše pro vlastní ochranu. Itálie od té doby tvrdošíjně odmítá Öcalana vydat, a dokonce zvažuje, zda mu udělí politický azyl.
Revoluce přijde
Koho si Italové tak váží? Autoritářský vůdce PKK zformoval tuto nacionalisticko-marxistickou gerilu v roce 1974, zřejmě z iniciativy SSSR. Pevné kořeny zapouštěla postupně,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
