Romové bez naděje na změnu

Jako bychom se vrátili o čtyři roky zpátky. Dnes Milan Lacko v Karviné, tehdy Tibor Danihel v Písku zemřeli jen proto, že si je za svůj terč kvůli barvě kůže vybrala parta teenagerů, kteří si oblíbili neonacistickou ideologii. Shodné jsou i další znaky: chování skinů během soudního líčení a směšné podmíněné tresty. Hořekovat nad nepoučitelností českého rasismu však nikam nevede. Zkusme proto raději události kolem Lackovy smrti a soudu s jejími viníky považovat za výzvu našim politikům. Mohou ukázat, nakolik myslí svou snahu o narovnání vztahů ve společnosti vážně.

Poselství z Karviné

Písecký pogrom se nakonec po pěti letech dočkal spravedlivého rozuzlení. Jenže hnací silou pozdě nalezené spravedlnosti byl nikoli stát, ale několik pro mnohé trochu komických nadšenců, kteří tak dlouho sháněli nová svědectví a důkazy, až se jim podařilo rozhoupat bohorovnou justici. Pokud nyní k podobnému průběhu přispěje stát, je to drobný krok dopředu. Petiční výbor parlamentu si na svou listopadovou schůzi pozval ministry Motejla a Rychetského, vězeňská správa šetří stížnosti Romů na aroganci karvinské justiční stráže. Něco se tedy děje, nelze to však přeceňovat. Stále platí základní poselství, které karvinský soud vyslal Romům: spravedlností si v této zemi nemůžete být jisti. Vždycky se najde vyšetřovatel, státní zástupce či soudce, který bude podle svého nejlepšího svědomí ochoten považovat surovou vraždu mladé ženy v ledové, divoké vodě za nešťastnou nehodu.…