Chybná teorie svobody

Měsíc před červnovými volbami slíbil pozdější místopředseda vlády Pavel Rychetský, že sociální demokracie zruší, jen co bude u moci, všechny veřejné dotace soukromým školám. Tento názor zastává ČSSD už jako vládní strana dodnes. „Nějaká redukce se v té soukromé sféře udělat musí,“ upozornil diváky Novy Stanislav Gross a zároveň všechny uklidnil, že tento krok se stejně dotkne jen boháčů: „Na to, aby platila školné tisíc korun měsíčně, má jenom společenská elita.“ V útoku pokračoval i premiér Miloš Zeman:„Soukromé školy chrlí ekonomické manažery, které nikdo nepotřebuje. Proč by měl stát dávat na tyto školy dotace?“

A neskončilo jen u slov. Uplynulo prvních sto dní nového kabinetu a na stole ministra školství už leží návrh novely vládního nařízení: od září 1999 budou soukromé školy dostávat několikrát méně peněz než dosud a můžeme očekávat, že v dalších letech přijdou o veškerou podporu z veřejných rozpočtů. To znamená zvýšení školného na dvojnásobek a v důsledku toho konec nestátních škol. Nebylo by přesné nazývat tento postup návratem do socialistických poměrů. V každém případě jde ale o zničení toho nejdůležitějšího, co českému školství přinesly změny po pádu komunistického režimu.

K soustruhům, hoši

První soukromá škola u nás vznikla v roce 1990, o čtyři roky později jich bylo více než tři sta a letos jich už existuje přes pět set. Uplatnily se tam, kde byla největší poptávka a kde tomu nebránily zákony - ve středním školství. Zatímco komunistický režim dbal na to, aby většina populace neměla přístup ke středoškolskému vzdělání a putovala přes tříleté učňovské školy rovnou do výroby, otevřely svobodné poměry nové šance a letos nastoupilo do středních škol již přes šedesát procent patnáctiletých. Je to zásluha výlučně soukromých škol: právě ony vytvořily zhruba sto tisíc studijních míst, o které se u nás středoškolský sektor v éře svobody rozšířil.

Známé pravidlo říká, že nová instituce musí existovat pět až sedm let, aby se poznalo, co v ní vlastně vězí. Nastal tedy čas hodnotit nový typ středních škol. Uspokojily poptávku, v čem se ale liší od škol státních? Jsou lepší, anebo horší? Socialistická vláda je místo odpovědi hodlá zrušit.Ministr Eduard Zeman tvrdí, že k tomu má dobrý důvod: „Rozsáhlá expanze soukromých škol nebyla vždy provázena kvalitou,“ píše v materiálu pro vládu. Na otázku po přesnějších údajích už ale odpovědní úředníci tak rozhodnou odpověď nedávají. „Řekl bych, že těch nekvalitních soukromých škol je dost, ale konkrétní číslo opravdu nevím,“ krčí rameny vrchní ředitel sekce vzdělávání na ministerstvu Aleš Vondráček.„Netroufám si však říci, že soukromé školy jsou horší než státní. Ani to takhle nerozlišujeme.“

Jeho kolega Vlastimil Finke, ředitel odboru regionálního školství, připouští, že soukromé školy za českým průměrem zřejmě nezaostávají. To ale stejně na likvidačním plánu nic nemění. „Kdybychom štědře financovali průměr, rodiče by riskovali, že dají dítě na průměrnou soukromou školu. A proč by jim pak studenti měli platit, když mohou zadarmo dostat totéž na státních školách?“ ptá se doktor Finke.

Další důvod nedávno prozradil ředitel ekonomické sekce ministerstva Zdeněk Bernard v Radiofóru, když nadšeně aplaudoval metafoře šéfa učitelských odborů Jaroslava Rösslera. Ten řekl: „Vedle státem dotované železnice jezdí soukromý autobus, který požaduje dotace, protože také vozí děti do školy. Když zrušíme ten soukromý autobus, tak nám cestující přejdou do vlaku. Totéž lze napasovat na systém soukromých a státních škol.“ Názor odborářů má svou logiku: v nejbližších letech poklesne počet žáků a mnohé školy se zavřou. Proto bude lepší, když katastrofa postihne soukromé ústavy, kde lze odboráře spočítat na prstech.

V posledním říjnovém týdnu dostali na ministerstvu školství ještě jeden nápad, jak kladivo na soukromníky více zatížit. „Zavedeme ukazatel, podle kterého se bude řídit výše dotací pro soukromé střední školy, tedy jejich potřebnost pro národní hospodářství,“ vysvětluje již zmíněný sekční šéf Vondráček. „Významnější než kvalita soukromých škol je totiž to, zda vychovávají profese, které naše hospodářství potřebuje.“ Jaké profese? „Frézař, automechanik, zámečník, soustružník, lakýrník,“ jmenuje namátkou Vondráček. A kdo o „potřebnosti“ rozhodne? „Komise, ve které budou zástupci svazu průmyslu či unie zaměstnavatelů,“ přibližuje nejnovější ministerskou vizi Vondráček.

Z nejasných úřednických výroků tedy vyplývá konečný verdikt: soukromé školy jsou drahé a špatné, my bychom si navíc přáli, aby mladí lidé nechodili na gymnázia a průmyslovky, ale šli se učit frézařem. Ministr Zeman to před časem v rozhovoru pro Respekt upřesnil: většina české populace by měla stejně jako za normalizace chodit do učení.

Vodňanská elita: k moři, nebo na akademii

Jaké jsou soukromé školy ve skutečnosti? Pro obyčejného občana jsou podle Stanislava Grosse drahé, neboť školné od deseti do třiceti tisíc ročně si u nás může dovolit jen elita. Příklad z malé ekonomické školy v jihočeském městečku ale hovoří jinak.

„Že tu máme nějakou elitu, to skutečně není pravda,“ brání se Alena Lachoutová, ředitelka Střední školy managementu ve Vodňanech. Pak předčítá namátkou povolání rodičů: zdravotní sestra, revizní technik, uklízečka ve škole, skladnice, podnikatel, výpravčí, kuchařka, strojník v družstvu, úřednice v bance. Roční školné je všechny vyjde na 14 000 korun.

„Dělám dělnici v pletárnách, teď neberu skoro nic, protože podnik je na tom špatně. Manžel se živí jako zedník,“ říká matka Davida Bílého, jednoho z žáků vodňanské školy. David udělal přijímací zkoušky i na stavební průmyslovku v Budějovicích. Nakonec se ale rozhodl, že nechce dojíždět. „Když si spočtu, co by dal za cesty a jídlo, tak to školné vlastně není tak hrozné,“ uvažuje nahlas Eva Bílá.„Třeba na dovolené u moře jsme ještě nebyli, není na to. Ale nejdřív se přece musím postarat o dítě. Vysvědčení měl dobré, byla by škoda nedat ho studovat.“

Sedmitisícové Vodňany dnes mají čtyři střední školy - městské gymnázium, rybářskou a zemědělskou školu a zmíněnou soukromou školu managementu. „Jsme běžná obchodní akademie, před několika lety byl náš název atraktivní, ale dnes je nám spíš na obtíž,“ uvádí ředitelka Lachoutová. Část přijatých dětí neměla na základní škole skvělý průměr. „Na prestižní ekonomické škole, třeba v Písku nebo v Budějovicích, by měly ukrutné problémy,“ přiznává ředitelka Lachoutová. „Tady, když mají mezeru v matematice, s nimi jedeme pomaleji, aby dohnaly ostatní. Děti z různých škol mají totiž diametrálně odlišné znalosti podle toho, na jakého kantora zrovna narazily.“

Ředitelka Lachoutová se ale rozhodně brání podezření, že její svěřenci dostávají maturitní vysvědčení zadarmo. Někteří rodiče si to možná slibují, praxe je ale jiná: „Nedávno jsem tu měla hrozný výstup s jednou matkou,“ vzpomíná ředitelka. „Křičela na mě, že její holka tu maturitu jednoduše dostane, když si to zaplatili.“ Vodňanská akademie je přesto dokladem toho, že malé soukromé školy čekají velká rizika: do prvního ročníku v září nastoupilo jen dvanáct žáků. „Přijali jsme třiadvacet dětí, mnohé z nich ale nakonec daly přednost státním školám,“ stěžuje si ředitelka. „Za rok mi odejdou silné čtvrťáky, kde je padesát dětí.“ Škola prý má jedinou šanci: otevřít pro absolventy pár ročníků pomaturitního studia. S pomocí od státní správy ovšem nemůže počítat.

České Budějovice: zaplať za dobrou školu

Ministerským soudům o špatné kvalitě soukromých škol se zase vymykají třeba České Budějovice. V jihočeské metropoli je celkem sedm gymnázií, čtyři státní, jedno církevní (měřeno úspěšností v přijímacích zkouškách na univerzity nejlepší jihočeská škola) a dvě soukromá. Do poslední kategorie patří i Česko-anglické gymnasium na předměstí Suché Vrbné, v žebříčků úspěšnosti absolventů na třetím místě v regionu.

Mezi žáky zmíněné soukromé instituce patří i oba synové majitele počítačové firmy Tomáše Ryneše. Chodí tam přesto, že starší syn udělal přijímačky rovněž na státní gymnázium. Jeho otec platí ročně školné 28 tisíc korun z prostého důvodu: „Znám schopnosti tamního ředitele. Kdysi mě učil fyziku,“ vysvětluje Tomáš Ryneš.„Navíc vztahy mezi studenty a kantory jsou podle mého názoru na soukromé škole vřelejší.“

Najít Česko-anglické gymnasium v tiché uličce rodinných domků není jednoduché. Za drátěným plotem je vidět rozlehlý sad, k dlouhé jednopatrové budově s vysokými okny, sedlovou střechou a věžičkou vede zahradou asfaltová cesta. Na chodbách panuje při vyučování naprosté ticho.

Fyzik Jan Zahradník, elegantní šedovlasý muž s knírkem, otevřel školu před šesti lety. „Dvacet let jsem učil matematiku a fyziku,“ říká. „Když se to tady tak krásně změnilo, hledal jsem prostor, jak zrealizovat svoje dřímající schopnosti.“ Jeho představy se prý do státního gymnázia nevešly. V čem je tedy jeho gymnázium jiné? „Učební plány jsou stejné pro všechny školy,“ vysvětluje ředitel Zahradník. „Ale náš student má víc hodin angličtiny, potká se s ní každý den.“ Ve sboru učitelů jsou dva Američané, budějovické děti jezdí na výměnné zájezdy do jihozápadní Anglie.

Debatu o škrtání dotací soukromým školám považuje budějovický ředitel za „velmi nešťastnou“ právě v této době: „Rodiče dnes začínají přemýšlet o tom, kam dát své děti, a v lednu dostanou přihlášky. Nemohu si zrovna teď dovolit nějaké chmurné vize.“ Zlobí ho ještě jedna věc. „Podle navrhované novely záleží výše dotací do značné míry na inspekci. Jak odliší, zda je škola vynikající, nadprůměrná nebo spíše nadprůměrná?“ ptá se Jan Zahradník. „Pochopí inspektoři, že za pár let existence nemohu mít supertělocvičnu nebo stejně vybavené laboratoře jako státní škola?“ Přitom budou rozhodovat o statisících. „Měsíc života školy visí na jednom slově inspektora,“ říká ředitel.

Soukromníci jsou asi lepší

O tom, že neplatí argumenty o drahotě a nízké kvalitě soukromých škol, se najdou přes mlžení ministerských odborníků i obecnější důkazy. Na soukromých školách státní pokladna ušetří: dnes může platit soukromým studentům jen padesát procent dotace, na kterou má nárok žák státní školy (podrobněji viz rámeček). Nechme přitom stranou námitku rodičů žáků soukromých škol, kteří říkají: platíme stejné daně jako lidé s dětmi na státní škole, a máme tedy právo na stejné státní příspěvky.

Také o kvalitě existuje pár údajů. Z výzkumů Ústavu pro informace ve vzdělávání v roce 1997 vyplývá dost jasně, že pokud jde o úspěch v přijímacích zkouškách na univerzity, žáci soukromých škol za kolegy ze státního sektoru téměř nezaostávají (viz graf 1). Dokonce nelze vyloučit, že soukromé školy své žáky naučí více: bývá zvykem, že rodiče z finančních důvodů hlásí děti nejdříve do státních škol, které tak mají právo prvního výběru. Soukromé školy přesto dosáhnou zhruba stejných výsledků, kvalita výuky je v nich tedy v průměru vyšší. Nebylo by to velké překvapení, americké výzkumy před patnácti lety došly ke stejnému výsledku.

Podle ředitele Ústavu pro informace ve vzdělávání Pavla Zeleného existují i další kritéria kvality. Například v nejbližších týdnech se prý chystá zveřejnit, jak státní a soukromé školy uspěly v testu Maturant 98, kterému se museli podrobit všichni žáci posledních ročníků. On sám ale dává přednost jinému pohledu: „Pro mě je podstatné především sociální složení žáků. Proto jsem pro svou dceru vybral soukromé První obnovené reálné gymnázium. Jsou tam děti lékařů, vědců, byznysmenů, ne průměrná populace.“ Vypovídá postavení rodičů o kvalitě školy? „Jednoznačně,“ tvrdí Pavel Zelený. Upozorňuje tím na výsledky výzkumu, který u nás v posledních letech provádí mezinárodní organizace IEA: vzdělání žáků nejvíce záleží na vzdělání jejich rodičů.

Zeleného výsledky potvrzuje i Oldřich Botlík, který prodává základním a středním školám srovnávací testy Kalibro. Rozdíl mezi soukromými a státními školami je podle něho zanedbatelný. Největší rozdíly v kvalitě (tedy nejlepší a nejhorší školy) prý najdeme uvnitř státního sektoru: loni prošlo testy Kalibro 15 000 žáků devátých tříd a jejich vrstevníků z gymnázia. Žáci nejlepších škol odpověděli například v testu z češtiny správně na tři čtvrtiny otázek, ti z nejhorších škol měli správných odpovědí necelou polovinu. V matematice byly rozdíly dokonce trojnásobné.

Na státní si můžeme došlápnout

Úředníci se chystají zrušit soukromé školy, i když to je ekonomicky nevýhodné a i když nevědí, zda náhodou nebudou rušit školy, které jsou kvalitnější než ty, které zůstanou. Zbylým dvěma důvodům, proč chce nová vládní elita proti soukromníkům zasáhnout (ochrana státních škol a návrat do komunistických poměrů), už se dá věřit.

Některé státní střední školy, a především učiliště skutečně zejí prázdnotou. Ústav pro informace ve vzdělávání spočítal, že dnešní kapacita sítě státních středních a vyšších odborných škol činí asi 834 tisíc žáků. Ve skutečnosti jich do lavic usedá jen 485 tisíc, přes čtyřicet procent míst je tedy nevyužitých. Částečně za to může předloňské obnovení povinné deváté třídy na základních školách; proto téměř chybějí děti v dnešních třetích středoškolských ročnících. I kdyby však zmíněné třídy byly plné, zůstane ve školách 156 tisíc volných míst, což představuje 390 prázdných škol v průměru pro čtyři sta žáků. Náklady na jejich pouhou údržbu odhaduje ředitel Zelený na miliardu korun ročně. Přitom na učilištích přebývá téměř 80 tisíc míst, na odborných školách asi 71 tisíc míst, naopak v gymnáziích se tísní o 11 tisíc studentů víc, než pro kolik jsou stavěna.

„Soukromé školy nám odsávají část populace ze škol státních,“ stěžuje si ministerský ředitel Finke. „Prodražuje se nám pak provoz ne zcela naplněných státních škol.“

Ještě před dvěma lety chtěl tehdejší ministr školství Ivan Pilip spořit podle holandského a belgického vzoru a přebytečné státní školy zavřít. Již zmíněný ředitel Zelený pro něho vypracoval Program optimalizace sítě středních a vyšších odborných škol. „Ukázali jsme na školy, které jsou příliš malé nebo nabízejí příliš mnoho oborů. Bylo pak na školských úřadech, aby podle konkrétní situace v regionu rozhodly, zda školu zrušit, sloučit s jinou nebo obhájit její další existenci,“ vysvětluje myšlenku svého programu Zelený. Zároveň ale ministerstvo stanovilo, kolik škol a jakého druhu musí v určitém regionu zůstat.

Jenže plán opustil už Pilipův následník a dnes poradce ministra Zemana Jan Sokol. „Státní školy vidíme raději, jsou lépe ovladatelné,“ vysvětluje důvody ředitel Aleš Vondráček. „Můžeme si na ně došlápnout, například postihnout ředitele nebo ho odvolat. V těch soukromých je to problém.“ Pro kvalitu výuky je podle Vondráčka takové „došlápnutí“ zcela nebytné.

Chybná teorie svobody

O tom, že pravým důvodem plánu na likvidaci soukromých škol je nostalgie po minulém režimu, svědčí malé srovnání. Ve všech zemích Evropské unie a po reformě i v Polsku a ve Slovinsku absolvují střední školu dvě třetiny až devět desetin populace, nejvíce tam, kde dlouhodobě vládnou sociální demokraté. Není divu: vzdělaní lidé lépe pracují a právě na jejich výkonech je postavena prosperita Západu. V Česku ale dosud převládá po komunistech zděděný zastaralý průmysl. Jeho pohodlným kapitánům, kteří nemají peníze na nákup nových strojů a hodlají světu konkurovat lacinou pracovní silou, tudíž lépe vyhovují tradiční učňovské školy, které produkují lacinou obsluhu k frézám a soustruhům.

„Kdybychom nabrali do škol většinu lidí, kteří chtějí vzdělání, tak nebudeme mít učně,“ hrozí se zcela upřímně ministerský ředitel Vondráček. „My potřebujeme, aby do těch učňáků šly děti, které budou jednou vyrábět. Z nich budou dospělí lidé, kteří budou tvořit hodnoty.“ Teď je prý jen třeba „přesunout“ vhodným způsobem ty děti, které se hrnou studovat a vůbec se nezajímají o potřeby národního hospodářství. Kdyby se zrušily všechny nestátní školy, potom by to snad šlo. Úředníci by mohli přesně podle potřeby určit počet škol i počet žáků, kteří na nich smějí studovat. „Na osmileté gymnázium, kde jsem byl donedávna ředitelem, se hlásilo sto třicet dětí. Bral jsem jen třicet výjimečně nadaných,“ vzpomíná s nadšením Vondráček. „Tak nadaných dětí, aby si zasloužily jít na víceleté gymnázium, je nanejvýš pět procent. V některých velkých městech se nám tam však dostává přes dvacet procent. To je přece neúnosné,“ zlobí se ředitel sekce vzdělávání.

„Co je pro nás ta skutečná společenská poptávka?“ ptá se i jeho kolega Finke. A hned si i odpovídá: není to zájem rodičů a žáků, ale zájem „trhu práce“, přesněji řečeno zprávy z pracovních úřadů, které mají od podnikatelů jasné požadavky, kolik zaměstnanců a kde potřebují. S ministerstvem si notuje i Josef Kopal, předseda Sdružení učňovských zařízení, která nejvíce trpí úbytkem žáků: „Dosud uplatňovaná teorie o svobodné volbě životní dráhy způsobila, že v některých okresech vstupuje do učebních oborů zlomek žáků, zbytek míří k maturitě. Věříme, že se s tím přestane.“

Cena za soukromé vzdělání

Rozpočet ministerstva školství letos přispívá soukromým školám půldruhou miliardou korun, což znamená necelá dvě procenta vzdělávacího rozpočtu. Loni přišel jeden student na státním gymnáziu daňové poplatníky v průměru na 29 tisíc korun, žák soukromého gymnázia je stál jen 20 tisíc korun. Zatímco dnes má například žák základní školy nárok na 60 % dotace pro žáka školy státní, od příštího školního roku bude podle nových předpisů automaticky dostávat jen 50 %. Ke středním školám budou úředníci ještě skoupější; místo dnešní padesátiprocentní dotace by měly napříště dostávat jen 20 %. Novela popisuje podmínky, kdy může soukromá škola dostat o něco víc: když nevykazuje zisk nebo když je podle státní inspekce „vynikající“, „nadprůměrná“ nebo „spíše nadprůměrná“. Maximálně smí dostat nejvýš 80 % dotací stejně velké státní školy.

ČSSD jen pro bohaté

České ministerstvo školství tvrdí, že vzdělání zasluhují jen ti talentovaní. Jeho názor odpovídá teoriím některých amerických pravicových ekonomů, kteří dokázali, že investice do vzdělání dětí z nižších vrstev přinášejí menší výsledky než v případě jejich vrstevníků z bohatších a vzdělanějších rodin. Takže rozdíl mezi záměry vlády tuzemských sociálních demokratů a postoji části americké pravice spočívá v tom, že Američané požadují snížit dotace veřejným školám. Bohatí pak budou moci ušetřené peníze dávat soukromým ústavům. Česká sociální demkracie chce naopak bohatším a vzdělanějším vrstvám zajistit bezplatné státní školství.V sociálně vyrovnané západní Evropě naproti tomu převládá názor, že stačí, když vláda poskytne všem dětem ve škole stejné podmínky, a i děti z chudších rodin překonají svůj vzdělávací handicap. Tento spíše levicový názor sdílejí i všechny významné mezinárodní organizace.

Hurá, jde učitelka

Ze čtyř tisíc základních škol je dnes něco málo přes třicet soukromých, které mají pouze dva a půl tisíce žáků. Jako první vznikla v roce 1991 pražská Škola Hrou. „Založily ji dvě maminky a já jako učitelka,“ vzpomíná dnešní ředitelka Ivana Málková. „Eva, moje spolužačka z gymplu, šla tehdy k zápisu se synem. Vyděsila se, že ta škola vypadá úplně stejně nepřátelsky, jako když tam před lety chodila ona sama. Jedinou bezpečnou cestu, jak Mikuláše uchránit od ježibab, které tam potkala, viděla v založení vlastní školy.“ Dnes škola zaměstnává pět učitelů, dvě dívky z družiny a výtvarnici. Věkový průměr sboru je 29 let a do každé z pěti tříd chodí v průměru patnáct dětí. Světlo v jedné z tříd je nažloutlé díky zataženým závěsům s černými slony a zebrami. Na šedivém koberci leží nebo sedí kroužek dětí, zrovna si předčítají příběhy, ve kterých měly použít co nejvíc předložek. Pak se učitelka ptá na nejoblíbenějšího malíře. „Já mám rád toho, co maloval Barona Prášila,“ říká jeden chlapec. „A jak se jmenuje?“ V tu chvíli vyskočí několik dětí a běží k polici podívat se přímo do zmíněné knihy.V další místnosti je jen pět třeťáků, jeden z chlapců leží v houpací síti. Každý z nich má v ruce papír, předčítají text divadelní hry o Janu Husovi. Za dalšími dveřmi stojí v řadě druháci, aby mohli jeden po druhém učitelce ukázat, jak namalovali bezpečné opevnění kolem hradu a tržiště. Předvádění výkresů však narušil drobný incident: Michal šel místo na konec fronty rovnou dopředu. „Vadilo by to tobě, kdyby tě někdo předběhl?“ ptá se učitelka. „To já nevím, budu to vědět, teprve až to zažiju,“ namítá Michal. V čem je podle ředitelky Škola Hrou jiná? „Dítě je partner. Je třeba s ním diskutovat. Učitel není diktátor, ale pomocník,“ říká Ivana Málková. Jejich děti prý mohou na první pohled působit nevychovaně a drze. „Ale to je právě ten úspěch,“ vysvětluje ředitelka. "Nikdy od nich totiž neuslyším pokřik: Bacha, úča jde. „Přechod do šesté třídy státní školy je podle ní někdy trochu problém. "Učitelky si občas stěžují, že jsou naše děti příliš aktivní a vyrušují je neustálými otázkami,“ popisuje konflikty Ivana Málková. "Jeden hoch se zase se zlou potázal, když šel rovnou za školníkem a žádat ho, aby spravil záchod, protože nesplachuje. Prý jak si to představuje úkolovat školníka. „Jak by se Škola Hrou dokázala vyrovnat s nižší dotací? "Už teď jedeme na doraz,“ říká ředitelka Málková. „Příčí se mi ale zvednout rodičům školné, když za to nedostanou vůbec nic navíc. Pokud bychom obdrželi od státu podstatně méně peněz, stáli bychom před rozhodnutím školu zavřít, anebo se orientovat na jiné, bohatší klienty.“