Smutek příšer

Málokterá letošní filmová premiéra vyvolala tak jednohlasně negativní kritický ohlas jako Godzilla, kterou se svým týmem natočil Roland Emmerich. O oprávněnosti této kritiky není pochyb, problém však spočívá v tom, co má vlastně být jejím terčem. Je-li nová verze Godzilly ještě horší, než její kritiky napovídají, není tomu tak proto, že výsledná podoba filmu popírá některá pravidla svého nerealistického žánru. Její problematičnost nespočívá ve výsledku, nýbrž ve zvoleném východisku snahy aktualizovat stará témata. Právě proto se na rubu beznadějného kýče skrývají důležité otázky týkající se vztahu mezi lidskou přirozeností, filmovou technikou a politikou.

Prušácká ještěrka

Klíč k odpovědi na ně leží především v rozdílu mezi Emmerichovým filmem a první Godzillou, kterou natočil roku 1954 Inoširo Honda. Emmerich postupuje stejně jako během celé své příkladně oportunistické kariéry, vedoucí od Principu Noemovy archy (1984), jenž kritizuje americkou politiku na Středním východě, k pokřiveně prušáckému opěvování Spojených států ve Dni nezávislosti (1996). Absence vlastního názoru má být vyvážena technickou stránkou filmů, a právě tu je kritika nakonec ochotna vzít na milost. Nová Godzilla je nudná, plná šablonovitých postav a bezradných dialogů, alespoň technicky však předčí „půvabnou neumělost“ starého „řemeslně nezvládnutého“ japonského originálu, jemuž lze přiznat jen „kouzlo nechtěného“. Právě přímé srovnání trikového pojetí obou Godzill však…