Harakiri italské levice

V květnu 1996, když ustavoval svou vládu levého středu, Romano Prodi prohlásil: „Doufám, že vydržíme po celý pětiletý mandát.“ A vzápětí dodal: „Hlavním cílem mé vlády je zajistit vstup Itálie do evropského měnového systému. Vím, že je to obtížné, a hlavně za hranicemi o tom pochybují. Když se mi to nepodaří, odejdu.“ Ironií osudu je, že Prodi musí odejít, přestože se mu podařilo do evropského měnového systému vstoupit, či spíše právě proto, že se mu to podařilo.

Cestou Berlusconiho

Nedostatečná stabilita italských vlád je dnes následkem polovičatě provedených reforem politického systému. Celkem 75 % poslanců se volí jednokolovým většinovým systémem (jako v Británii či USA), zbylých 25 % pak poměrným způsobem. Tato čtvrtina umožňuje přežívání menších politických stran, které se nakonec stávají jazýčkem na vahách pro vítězství jakékoliv koalice. Nynější pád Prodiho vlády do jisté míry připomíná fiasko pravicového kabinetu Silvia Berlusconiho na podzim 1994. Televizní magnát ustavil koalici s pravicovou Národní aliancí a separatistickou Ligou Severu. Jeho blok zvítězil, ale po několika měsících separatisté z vlády odešli, neboť se obávali, že Berlusconi se pokusí jejich hnutí pohltit.Prodi ustavil blok Olivovník, který je, jak řekl politolog Renato Mannheimer, „opakováním tzv. historického kompromisu po dvaceti letech. Je to spojení postkomunistů s částí bývalých křesťanských demokratů, dnes sdružených v lidové straně“. K těmto dvěma silám -…