0:00
0:00
Kultura12. 10. 19988 minut

Jak se doprovází poutník

Astronaut

Nedávno prvně otištěné Vzpomínky ženy Josefa Čapka Jarmily (1889–1962) vnášejí do čapkovského, vždy nějak kolektivního portrétu úplně nové rysy. Nebýt toho, že česká literatura zajímá už jen mizivý okruh čtenářů, byla by to zvučná událost. Nepodávají jen v podstatě dosud neznámé svědectví o jednom krizovém manželském vztahu, ale jsou i vzácně názornou ukázkou toho, jaká informační i hodnotová propast se může rozevřít u téhož autora mezi psaním pro veřejnost a jen (zatím) pro vlastní potřebu. Editor Jiří Opelík totiž zařadil do čtyřdílného souboru nedokončené Vzpomínky, které Jarmila zřejmě psala až do své smrti, a vedle nich umístil její privátní náčrtky ke Vzpomínkám, a především výbor z deníku z let 1932–1938.Vzpomínky sepisovala Jarmila s myšlenkou na zveřejnění a s touhou podat co nejobjektivnější portrét svého muže, kde si ponechá jen úlohu střídmě obdivné svědkyně. Je to psaní jistě zajímavé, nic nepředstírající, ale jaksi školácky vzorné, literárně hladké a v samé zodpovědnosti tak trochu povinné. Lze si to vysvětlit spíše tlakem ušlechtilého předsevzetí a úkolu než slovesnou nezkušeností. Neboť rozečteme-li právě její soukromé poznámky i deník, objevíme v ní zralou pisatelku, která se ve svých tužkou psaných záznamech vyjadřuje s věcnou procítěností, plasticky, uvolněně i naléhavě. S odporem k onomu „slovnímu baroku“, který vytýkala pamětem své protřelejší a poněkud snobské švagrové Heleny, a také s jasnozřivým odstupem od žurnalistické lehkosti „naveskrz“…

↓ INZERCE

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc