Hřmění nad Kosovem

Násilí v Kosovu trvá, uprchlíci z této srbské provincie plní cestou na vysněný Západ i české pohraničí a svět protestuje. Na tom není v posledních měsících nic nového. Novinku ovšem představují hrozby Severoatlantické aliance Bělehradu: pokud srbská armáda rychle nezastaví vojenské operace v Kosovu, nestáhne své jednotky a neumožní návrat uprchlíkům, přijde ke slovu síla. Aby však těch novot nebylo přespříliš, Rusko a Čína tuto aktivitu v Radě bezpečnosti OSN blokují. Jak z toho ven? Zaútočit bez mandátu Rady bezpečnosti? Tak zní problém posledního i nadcházejícího týdne. Ve skutečnosti jde o mnohem více - o definici, kam až sahá operační prostor NATO.

Kosovo není Čečensko

Moskva tvrdí, že kosovský problém nelze řešit silou. Neřekne ale, jak z něho ven. Stejně jako v případě Saddáma Husajna v letech 1990/91 i Bosny o málo později nemá Moskva pozitivní návrh na cestu z krize a ústy Gorbačova i Jelcina jen opakuje, že problém nelze řešit silou. Přitom v Perském zálivu i v Bosně se ukázalo, že právě a jedině síla umožnila nastolit alespoň jakýs takýs modus vivendi. I při pohledu na televizní záběry kosovských obětí teroru a uprchlíků si člověk řekne, že přihlížení je samo o sobě zločinem. Nicméně ruský argument nepostrádá svou logiku.Když Moskva v době vrcholící bosenské války zpacifikovala Čečensko, nikoho v NATO ani nenapadlo, aby hrozil leteckými údery. Proč tedy hrozí teď Bělehradu? Navíc je Kosovo historicky i emocionálně mnohem jasnější…