Nešťastná alegorie štěstí

Theodor Wiesegrund Adorno, který se narodil 11. 10. 1903 ve Frankfurtu a vedle filozofie studoval rovněž kompozici a hru na klavír, bývá vedle M. Horkheimera počítán k zakladatelům „frankfurtské školy“, tedy Ústavu pro sociální výzkum, který svým sociologicko-filozofickým zaměřením, v němž bylo místo pro Marxe, Freuda i empirický sociologický výzkum, pěstoval interdisciplinaritu ještě dřív, než se toto slovo stalo zaklínadlem, otevírajícím přístup k akademickým grantům. Pravdou však je, že Adorno sice s frankfurtským Ústavem od počátku úzce spolupracoval, avšak jeho řádným členem se vlastně stal až v roce 1938 v Americe (kam byla většina jeho členů nucena emigrovat). Od roku 1953 byl pak jeho zastupujícím ředitelem a později i jeho šéfem. Vždy ale „frankfurtskou školu“ mírně přesahoval (byť nikoli tak radikálně jako jeho blízký přítel W. Benjamin), v neposlední řadě i svým vztahem k modernímu umění, jehož byl znepokojeným a hlubokým znalcem. Jenže revoltujícím studentům v 60. letech, ač právě oni zprvu patřili k jeho žákům, se již jevil jako relikvie, přežívající svá nejlepší léta. Adorno to těžko nesl, ale jeho kritický duch se nemohl smířit s tím, co pokládal za iracionální. Zemřel krátce nato, 6. října roku 1969.

Návrat k neidentickému

Adornova filozofie, k níž se dnes mnozí vracejí, dokonce i ti, kdo bývají tak vágním způsobem označováni za „postmodernisty“, není v současném kontextu zjevně tak solitérní, jak by se mohlo zdát. Adorno totiž,…