Když se řekne soukromí

Člověk by až užasl, kolik se nyní v Česku - ale i celé Evropě - objevilo amerikanistů. Už dva týdny se pisatelé čtenářských dopisů, komentátoři, politikové i státníci vyjadřují k aféře Clinton-Lewinská, přesněji k publikaci těch nejintimnějších detailů vztahu prezidenta USA a mladé stážistky a posléze zaměstnankyně Bílého domu ze zprávy zvláštního vyšetřovatele Kennetha Starra. Kdekdo se tu cítí oprávněn či povinován vysvětlovat, jak to chodí v USA, v tamním politickém i soudním systému, a proč se tento systém řítí do zkázy. Suma sumárum: Amerika ztratila mandát, aby nám dávala morální lekce, šmytec. Ale toto spravedlivé rozhořčení má háček. Oč více českého (či obecně evropského) nadhledu nad celým problémem, o to méně rozlišení mezi privátní a veřejnou sférou soukromí v USA. A jen málokdo si pokládá důležitou otázku: Proč se to vlastně děje?

Veřejný činitel nemá soukromí

Je to sice známá skutečnost, ale není na škodu ji zopakovat. V USA se přísně rozlišuje sféra privátní a veřejná. Zatímco v privátní sféře je soukromí věcí zcela posvátnou, ve veřejné sféře téměř neexistuje. Americký daňový poplatník prostě chce vidět do všeho, do čeho dává tvrdě vydělané peníze. U nás to leckomu může připadat jako obsese, ale všechny federální instituce v USA mají prohlídkové trasy pro návštěvníky. Dovede si český občan představit, že by si šel s rodinou prohlédnout - mimo „den otevřených dveří“ - například ministerstvo zemědělství? V Americe by to nikoho…