Volba mezi Havlem a Balkánem

Znovuzvolení Václava Havla na post českého prezidenta je považováno téměř za stejnou samozřejmost, jako že zítra opět vyjde slunce. Pochybnosti o úterní volbě jako by vůbec nestály za diskusi. Přesto jsou na místě. Stačí si připomenout několik posledních událostí a potom vzít do ruky kalkulačku.

Sto hlasů nestačí

V prvním kole musí nového prezidenta zvolit nadpoloviční většina všech senátorů i poslanců, ve druhém stačí většina všech přítomných zákonodárců. Nechme stranou Senát a spočítejme jisté Havlovy hlasy v Poslanecké sněmovně. Klub ODA a lidovci mají dohromady 31 poslanců, k Rumlově nové straně nazvané Unie svobody se přidalo třicet členů sněmovny. Kdo ale budou ti další? Miloš Zeman sice Havlovu volbu nahlas podpořil, radikálnější sociální demokraté kolem jeho místopředsedy Vladimíra Špidly k ní ale nemají velkou chuť. Kdyby přemluvili aspoň dvacet z osmapadesáti svých kolegů, dostal by volební favorit (i s přispěním poslance Wagnera) přesně 100 hlasů, tedy o jeden méně, než bude třeba. A protože extremisté pro Havla jistě hlasovat nebudou, zbývá už jen klub poslanců ODS, kteří zůstali věrní Klausovi. Co když budou chtít potrápit člověka, který „urazil“ jejich šéfa a „obešel“ ho při sestavování vlády? Možná ho přinejmenším v prvním kole nenechají projít.

Pokud někdo z nich dříve říkal, že je pro Havla, sotva to může něco znamenat. Vždyť sám Václav Klaus v páteční MF Dnes vysvětlil, že situace se rychle mění a „věta, která se řekla před měsícem, čtrnácti dny, dnes samozřejmě neplatí“. Můžeme zkrátka jenom hádat, jak změní názory poslanců ODS čtvrteční rezignace Klausova místopředsedy Bohdana Dvořáka, který v depresi ukončil svůj několikatýdenní pokus o očištění podezřelých stranických účtů. Odejdou znechuceně z partaje jako člen výkonné rady Alexandr Tomský, nebo se naopak semknou a udeří proti všem nepřátelům svého předsedy?

Hvězdná hodina parlamentu

Česká republika zvolila demokratický systém, kde má hlavní slovo parlament. Přesto Poslanecká sněmovna dlouhodobě trpí komplexem méněcennosti. Veřejnost poslancům nedůvěřuje a ministerští úředníci je považují za diletanty, kteří jen kazí dobré návrhy zákonů. Dnes ovšem mají poslanci v rukou velké páky: během dvou týdnů by měli zvolit prezidenta a odhlasovat důvěru nové vládě. Proč by ale svou moc tak rychle pouštěli z rukou? Když schválí dočasnou vládu, odhlasují zároveň i brzký zánik „své“ sněmovny. A pouze hlava státu může vyhlásit volby, ve kterých budou zvoleni jejich nástupci. Nebylo by tedy lepší obejít se bez vládní a prezidentské konkurence?

To je samozřejmě nesmyslná úvaha: poslanci si bezpochyby uvědomují to, co každý: bez prezidenta a bez vlády by nastal těžko předvídatelný chaos a nakonec by stejně museli do křesel státní exekutivy někoho dosadit. Navíc i když je pravda, že ústavní krizi mohou šikovní lidé dobře využít, jsou čeští politici od přírody velmi opatrní a podobné revoluční převraty by se sotva odvážili plánovat. Nicméně v tuto chvíli stačí ke stejnému výsledku mnohem banálnější důvod: pouhá „nechuť“ jednotlivých poslanců dát svůj hlas právě Havlovi. Na nic takového totiž není v českém systému volby prezidenta místo. Zákonodárci přece „nevolí“ pro sebe osobně nejpřijatelnějšího kandidáta, nýbrž stvrzují do funkce hlavy státu osobnost, na jejíž přijatelnosti se předtím dokázala shodnout většina partají. A fakt, že proti Havlovi nebyl postaven seriózní protivník, ukazuje, že jiné šířeji přijatelné jméno stranické lídry prostě nenapadlo. Pokud tedy Havel neprojde kvůli tomu, že si řada poslanců neextrémních stran začne opožděně hrát na voliče, nebude výsledkem lepší prezident, ale prázdné křeslo symbolizující neschopnost dohody a chaos.

Proto může být úterní hlasování dramatické a stane se první ostrou zkouškou české demokracie. Rozhodne, zda zůstaneme mezi postkomunistickými favority na přijetí do společnosti slušných evropských zemí, nebo jestli po vzoru Slovenska zamíříme spíš směrem k balkánské nepřehlednosti a ztrátě jakéhokoli pozitivního významu.

Poslancům může oprávněně vadit, že straničtí vůdci doporučili k prezidentské volbě pouze jednoho vážného kandidáta, mohou mít i obavy volit na místo hlavy státu ne zcela zdravého člověka nebo vytýkat Václavu Havlovi „elitářské sklony“. To všechno ale měli zvažovat už dřív a bojovat za to, aby jejich strana poslala do boje proti současné hlavě státu skutečného velikána. V následující volbě už o podobné detaily osobního vkusu rozhodně nepůjde.