Hra s ustálenými pravidly

Nejspíš jen sám Pavel Kohout ví, kolik kol svého věčně neúspěšného a věčně zpochybňovaného pokusu vysvětlit počátky své strmé a paradoxní kariéry už během posledních desetiletí absolvoval. Těch několik juvenilních let, během nichž Kohout vyprodukoval své nejvýstřednější texty, jsou mu stále připomínány a tvoří trvalé signum jeho tvorby i života. Jeho rané básně a postoje budou asi ještě dlouho fascinovat a stále budou dorůstat nové generace, jež je budou objevovat s pocitem nekonečného úžasu.To se pravděpodobně stalo i redaktorovi Lidových novin Petru Zídkovi, který v polovině léta vedl s Kohoutem vyostřeně polemický rozhovor, jenž pak pokračoval „otevřeným dopisem“ Petra Chudožilova a následující odpovědí P. K., přičemž se stále opakoval stejný scénář: na jedné straně ne zrovna jemně vedené zpochybňování Kohoutovy integrity včetně jeho práva vyjadřovat se ke společenským otázkám, a na straně druhé podrážděná a neměnná obhajoba napadeného, poukazujícího stále stejnými slovy na právo na omyl a na vývoj, na nezpochybnitelné zásluhy, na to, že se dávno změnil, na logiku vnějších okolností atd. Taková hra má svá už ustálená pravidla a lze ji vést ještě dlouhou dobu. Oběť se sama nabízí a žalobce má své neměnné argumenty. Mezi oběma stranami vládne hluboké a neodstranitelné neporozumění, ale zároveň dohoda, kdy obě strany navzájem už předem vědí, s čím ta protivná přijde. Jeden argumentuje právem etické rigidity, druhý se brání právem psychologické diskontinuity. Reflexe se…