Blairův první rok

Tony Blair vděčil za své famózní loňské vítězství mimo jiné sloganům, jež hlásaly, že „noví labouristé za novou Británii“ zvrátí roky konzervativní nevlády. Šlo o sliby strany, která po 18 letech v opozici ztratila kontakt s realitou vládnutí? Přivykli labouristé luxusu nerealistických opozičních řečí? Více než květnové výročí loňského triumfu napovědělo letošní léto, které přineslo změny v Blairově vládě. Veřejnost se začíná zamýšlet, zda tato vláda splnila své sliby a zda nesplnění těch ostatních bylo ovlivněno okolnostmi, které Blair zdědil od vlády předchozí.

Zdravotnictví: čekat, nebo platit

Jeden z hlavních bodů Blairovy volební kampaně se týkal snížení čekacích dob na různé zákroky v nemocnicích. Otázky zdravotnictví byly labouristům vždy blízké. Právě oni - v rámci koaliční vlády za druhé světové války - vytvořili plány na bezplatnou a všeobecnou zdravotní péči. I když v porovnání s americkým modelem je britský systém poměrně účinný v oblasti nákladů, zdravotnický rozpočet, který je financován z daní, zůstal realistický jen proto, že nárůst cen se vyrovnává regulací na základě čekání na zákroky. Pro nenaléhavé případy činí čekací doba až dva roky.Když byli labouristé v opozici, často obviňovali vládu toryů z nedostatečného financování zdravotní péče a z toho, že dlouhé čekací doby tlačí pacienty k soukromým lékařům. Nyní se čekací lhůty o něco zkrátily, poté co vláda investovala značné prostředky do rozpočtu, ale otázkou zůstává, zda tu labouristé budou schopni splnit volební sliby: zavázali se, že po celé volební období nezvýší daň z příjmu. Do jaké míry se jim podaří sladit sliby s realitou, se ukáže ve volebním roce 2002, kdy čekací lhůty budou jedním z měřítek úspěšnosti Blairovy vlády v jejích vlastních očích i v očích veřejnosti.

Vzdělání je investice

Blair opakovaně tvrdil, že tři hlavní úkoly jeho vlády budou „vzdělání, vzdělání a vzdělání“. Jako svůj první čin v této oblasti kabinet přijal doporučení nezávislé komise, aby studenti vysokých škol platili 1000 liber školného. Navíc, a zde šel Blair dále než návrhy komise, vláda zrušila stipendia na životní náklady.Tento krok se výrazně nesl ve znamení „nových labouristů“, kteří se přizpůsobili konsenzu éry Thatcherové. Tradičně totiž labouristé hájili bezplatné školství na všech úrovních, aby nebyla ohrožena vysokoškolská studia sociálně slabších vrstev. Fakt, že školné zavádějí právě labouristé, vnesl nejistotu do řad studentů, kteří se obávají, že opustí univerzity zatíženi dluhy, i do řad jejich rodičů, kteří očekávají, že tato odpovědnost se přenese na ně. Přes tuto nelibost se ale vláda zatím nesetkala s otevřeným odporem a odmítnutím veřejnosti, která si od roku 1979 zvykla na zeštíhlení služeb a státní odpovědnosti.

Sociální systém: stále více peněz

Po školství stanovila Blairova vláda za svou další prioritu sociální zabezpečení. Blair mnohokrát přiznal, že nenasytný sociální rozpočet pohlcuje více a více, aniž by řešil problém chudoby. Příslušné výdaje navíc zatěžují a vyčerpávají zdroje z „produktivnějších“ odvětví, jako je školství, jejichž rozpočty jsou v porovnání se sociálními výdaji trpasličí. V letošním létě vláda učinila velmi kontroverzní rozhodnutí v této oblasti.Ministryně sociálních věcí Harriet Harmanová byla odvolána ze svého úřadu, zejména pro několik svých prohřešků v podobě trapných projevů. Podstatnější však je, že rezignoval i její náměstek Frank Field: zdálo se mu, že rétorika vlády ohledně budoucnosti sociálního zabezpečení se liší od praktických kroků. Šlo o velkou novinářskou událost, protože právě Field věnoval celý svůj život a politickou kariéru této oblasti a je autoritou uznávanou všemi politickými stranami. Fieldova hlasitá rezignace byla spojována s neochotou ministra financí Gordona Browna přidělit dostatečné množství peněz sociálnímu rezortu. Zároveň narušila obraz labouristické jednoty i toho, jak je tato jednota prezentována.

Zahraniční politika: etika i Spojené státy

V oblasti diplomacie ministr Robin Cook hned při svém nástupu prohlásil, že chce dělat „etickou zahraniční politiku“. Před dvaceti lety se takový pokus - jak se přesvědčil i americký prezident Carter - ukázal jako nepříliš úspěšný, ale nyní se politici domnívají, že mezinárodní vztahy po konci studené války jsou pro tento přístup vhodnější. Cook měl před sebou hned první test, když jeden z největších odběratelů britských zbraní, Indonésie, doplnil svůj arzenál u britské soukromé společnosti. Vše pak naštěstí zastínily vnější okolnosti: Indonésané se sami zbavili Suharta.Další spor se týkal převratu v Sieře Leone. Soukromá britská zbrojařská společnost pomohla tamější opozici - s požehnáním Cookova ministerstva, nicméně proti embargu OSN - dodávkou zbraní. A výsledek? Ačkoliv byla v Sieře Leone znovu ustavena legitimní demokratická vláda, vyhlašovaná etická zahraniční politika se ocitla v rozporu s další významnou etickou institucí v oblasti mezinárodních vztahů: s OSN. Pokusy parlamentu objasnit pozadí věci byly zpomaleny vyšetřováním uvnitř ministerstva zahraničí, které se snaží zachovat tradiční anonymitu státních zaměstnanců. Tato ministerská komise však pouze ztěžuje vyšetřování komise parlamentní a vyjde s pravdou ven, až bude celá událost v očích veřejnosti neaktuální.V souladu s tradiční podporou americké zahraniční politiky se Cook okamžitě postavil za USA po jejich nedávném raketovém útoku na Súdán. To se velmi podobá situaci z dubna 1986, kdy Thatcherová podpořila Reaganův odvetný nálet na Tripolis. Tehdy labouristé zazlívali konzervativcům, že bezmyšlenkovitě podporují Američany. Nyní jsou sami kritizováni za to, že Británie reagovala na akci proti Súdánu příliš rychle, neboť není jasné, zda objektem útoku byla továrna na výbušniny, jak tvrdili Američané, nebo výrobna léčiv. Tato epizoda jasně naznačuje, že britská „etická zahraniční politika“ musela ustoupit „dobrým vztahům s Amerikou“.Na přelomu srpna a září se Cook vyslovil k dění v Česku a na Slovensku. Britská vláda reagovala na příliv romských běženců tím, že začala uvažovat o zavedení vízové povinnosti pro občany obou zemí. Cook též vyzval vlády v Praze i Bratislavě ke zlepšení sociálních a ekonomických podmínek Romů.

Finanční sektor: libra podražila

Ve finančním sektoru zahájili labouristé svou vládu tím, že udělili nezávislost britské centrální bance (Bank of England) v oblasti určování úrokové sazby. Tehdy byl tento krok hodnocen jako rozumný, neboť se předpokládalo, že zajistí dlouhodobou stabilitu. Dříve totiž vlády tradičně používaly úrokové sazby a manipulaci s nimi jako nástroj politického boje.Ministr financí Gordon Brown dal bankovní radě inflační cíl v podobě 2,5 % a ekonomové, kteří jsou členy tohoto výboru, se snaží tento cíl dodržet. Výsledek? Úrokové sazby vzrostly od loňských voleb již po páté a britská libra je velmi drahá, což se odrazilo na vývozu. Rovněž firmy zatížené půjčkami a vlastníci domů byli zasaženi dodržováním inflačního cíle. Ještě není jasné, zda udělení těchto pravomocí bance přežije současné křeče hospodářského sektoru i názor veřejnosti a podnikatelů.

Se skotskou korunou

Za Blairovy vlády se země dočkala i konstitučních změn, neboť v příštím tisíciletí Skotsko a Wales dostanou své vlastní parlamenty. Labouristé tento postup vnímají jako krok k upevnění Spojeného království, jako částečné uspokojení skotských tužeb po samostatnosti.Tento názor však nyní pokulhává, neboť Skotská národní strana je v průzkumech veřejného mínění před labouristy. Tato strana skloubila nacionalismus se socialismem „starých labouristů“, který je tak populární u skotských voličů. Situace je taková, že princ Charles se setkal s jejím předsedou Alekem Salmondem, aby zjistil, jaké pravomoci a status by měla britská monarchie, pokud by se Skotsko odloučilo od britské unie. Už nyní se říká, že až královna Alžběta II. otevře dveře skotského parlamentu, bude mít na hlavě skotskou korunu, kterou naposledy použil Charles II. v roce 1651, když uprchl do exilu před Cromwellem.

Sebejistá vláda

Blairova vláda se nevyhnula kontroverzím, ale podíváme-li se na její první rok objektivně, musíme uznat, že je to vláda sebejistá, zejména v kontrastu s Majorovým týmem. Její „nehody“ byly většinou méně podstatného ražení a snad i nadsazené dychtivostí novinářů po skandálech, které provázely předchozí kabinet.Lídr konzervativců William Hague při úspěchu Tonyho Blaira upadá v zapomnění a až příliš se věnuje reformám uvnitř své strany. Dokonce i Margaret Thatcherová počátkem září pronesla, že v současné sestavě nemají konzervativci šanci na vítězství v příštích volbách. Novináři většinou sledují víc špatné než dobré zprávy, ale zdá se, že špatné zprávy provázejí spíše opozici než vládu.

Některé personální „nehody” Blairova týmu

K Blairovu triumfu přispěla schopnost labouristů manipulovat se zprávami. Jejich hlavním imagemakerem je bývalý televizní producent Peter Mandelson. Mnozí novináři a konzervativci ho charakterizují v lepším případě jako manipulátora a v horším případě jako propagandistu. Jeho schopnosti jsou legendární. Například Robin Cook se ocitl pod tlakem médií a veřejnosti, neboť propustil svou sekretářku údajně za to, že měla určité konzervativní názory. Ještě více byl kritizován potom, co řekl své ženě na letišti, že jejich manželství je u konce, když se do novin dostala zpráva o jeho vztahu se sekretářkou. Brzy se však v tisku objevila jiná zpráva: bývalý guvernér Hongkongu bude prý stíhán za to, že ve svých pamětech zveřejnil státní tajemství. Ze stíhání samozřejmě nic nebylo, ale tato zpráva stačila odvést pozornost od záletu ministra zahraničí.Na Blairově vládě se nepříznivě odrazil i chystaný zákon o svobodě informací, tak jak je znám z USA. V rozporu s literou jeho návrhu si totiž vláda vyžádala vydání bývalého agenta britské tajné služby Davida Shaylera: ten se ukrýval ve Francii, když obvinil tajnou službu a bývalou vládu, že financovaly pumový atentát na libyjského vůdce Kaddáfího, při kterém zahynulo několik nevinných obětí.Nejvyšší soudce, Lord kancléř, pak ztratil oblibu po zmodernizování svého obydlí v parlamentu, což stálo statisíce liber, a po pronesení urážlivého komentáře na adresu tapet, které kupuje většina obyvatel Británie.V souladu s obrazem labouristů jako strany byznysmenů vláda najala milionáře Geoffreyho Robinsona, aby dohlížel na daňové regulace mimo hlavní území Británie (zejména ostrovy Jersey a Guernsey). Později ovšem vyšlo najevo, že sám Robinson odsunul část svého bohatství na ostrovy, aby se vyhnul britské dani. Nicméně ve vládě je i nadále.Blair získal do labouristických řad i další podnikatele, aby upevnili nový image strany, ale konzervativci interpretují tento krok jako zaměstnávání kamarádů a řadoví labourističtí poslanci poněkud znejistěli, protože jejich šance na ministerské křeslo jsou mnohem menší.

Autor je britský historik a politolog, přednáší na Humberside & Lincolnshire University.