0:00
0:00
Kultura7. 9. 19988 minut

Etika skanzenu

Astronaut

Třetí celovečerní film režiséra Vladimíra Michálka Je třeba zabít Sekala jako by se celý odehrával v přesvětleném koridoru, v němž vše příkře a bez vychýlení směřuje k dramatickému finále. Přímočarost a neodvratná fatalita děje s sebou od začátku strhává každý čin postav, každou jejich promluvu a gesto a způsobuje tak, že se scéna stává čím dál užší, až na ní téměř není k hnutí. Nic tu neexistuje mimo zápletku. Každé slovo, každé gesto aktérů, ba dokonce každý záběr má svůj přísný smysl, který zapadá do zužujícího se, pečlivě vysoustruhovaného a obezděného prostoru dramatu. Svět tohoto filmu je modelovým dějištěm, do kterého jsou všechny jeho prvky a motivy vtaženy a kde jsou koncetrovány způsobem, který místy vytváří takový tlak a tíhu, že se pod ním základy konstrukce konfliktu začínají prolamovat. Je to tím, že realistické, tedy do šíře a do „věrohodnosti“ vedené vyprávění je ve scénáři Jiřího Křižana obětováno vertikálně vystavěnému mravnímu konfliktu, čemuž režisér ještě vyšel vstříc svým patetizujícím rukopisem.

Sokrates ve westernu

↓ INZERCE

V novinových explikacích bylo možné se dočíst, že půdorysem dramatu je do hanácké dědiny za okupace přemístěná westernová zápletka s cizincem, jenž vykoná spravedlivý čin a sám přitom podléhá. Ale i když se samotný scenárista k rodokapsové inspiraci (proti které jinak nelze nic namítat) hlásí, lze v jeho příběhu vidět jádro položené přece jen poněkud hlouběji. Totiž v otázce, jak mravně konat v nemravném…

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc