Zmínka v dějepisu

Před každým ze tří dílů dokumentu Přerušené jaro pronesla televizní hlasatelka větu, které pravděpodobně nebyla autorkou. „Možná, že za sto let bude v učebnicích dějepisu o událostech roku 1968 už jen pouhá jednovětá zmínka,“ řekla s vážnou tváří, jaké jsou jen ony schopny. Jistě, lze si takové učebnice představit - třeba pro zvláštní školy. A lze si také představit orwellovskou vizi, že už žádné učebnice ani nebudou, a tedy ani poznávání historie, jak ji chápeme dnes. Ale absurdnost takového výroku má spíš svůj důvod a původ v dnešní často až štítivé reakci na onen „annus mirabilis“, což je zase způsobeno alergií na jeho tehdejší spasitelskou interpretaci, na ono kunderovsko-kohoutovské sebeoslnění, které ovšem mělo také své příčiny: „vystoupili jsme do středu světových dějin“ (M. K.) nebo „po staletích jsme se stali kolébkou nadějí, a nejen našich nadějí“ (P. K.) atd. Jako by jeden extrém vystřídala opět krajnost druhá, která má potřebu bagatelizovat to, co bylo kdysi glorifikováno a stalo se náplní mýtu. Jenomže nakonec každá zlomová historická událost rodí osudové následky a nic nepovstává z ničeho. Nejplodnějším způsobem, jak přijmout historii, je v ní stále znovu kriticky hledat, nacházet v níto podstatné a pak interpretovat její smysl.Paradoxní je, že se o to autoři cyklu Přerušené jaro, Jefim Fištejn, Šimon Pánek a Milan Maryška, vlastně pokusili, a ne úplně bez úspěchu. Hlavně ze dvou důvodů.Snad poprvé byl československý srpnový rok 1968 ve filmovém médiu…