Paměť a imaginace

Čtenář knihy Promluv, paměti (v originále Speak, Memory, 1966) nemusí být příliš bystrý ani sečtělý, aby zjistil, nakolik si její autor, Vladimir Nabokov (1899–1977), utahuje z každého, kdo by chtěl text „návratu k jedné autobiografii“, jak zní podtitul, ztotožňovat s realitou spisovatelova faktického životaběhu. Všechno tu odpovídá „pravému“ Nabokovovi: pohádkově šťastné dětství v jedné z nejbohatších rodin předrevolučního Ruska, odchod do berlínské emigrace, studium v Cambridge, atmosféra ruské komunity v zahraničí, kterou Nabokov důvěrně znal, ačkoliv se nikdy necítil být její součástí, zájem o motýly, silný vztah k otci. Ale nenechme se mýlit. Ve slově biografie vždy pro Nabokova stála na prvním místě druhá část složeného slova, odvozená od řeckého infinitivu grafein, psát. A důsledně se celý život držel zásady, že do jeho soukromí nikomu nic není, pokud se on sám nerozhodne proměnit některý jeho rys v psanou, literární skutečnost.

Průzračné věci

V první větě třetí verze svých memoárů (první pod názvem Conclusive Evidence, Nezvratný důkaz, vyšla v roce 1951, ruské Drugije berega, Jiné břehy, byly publikovány v exilu roku 1954) autor svůj text označuje jako asambláž, tedy umělecké dílo vzniklé spojováním různých předmětů a materiálů (slovník uvádí jako příklad vázání, sváření a nýtování). Ještě v téže větě Nabokov zdůrazňuje, že kniha zahrnuje třicet sedm let jeho života (1903–1940), právě onen magický počet, který nepřekročili…