Kdo se bojí, nesmí do Česka

Podle prvních kusých zpráv navštívilo Čechy za prvních pět měsíců letošního roku bezmála o tři procenta turistů méně než loni. Statistický úřad přitom už v roce 1997 ohlásil, že příjmy z turistiky poklesly oproti předchozím dvanácti měsícům o čtyři sta milionů dolarů. Ztráta zájmu tedy pokračuje. A protože příjmy z cestovního ruchu představují téměř šest procent hrubého domácího produktu, může to být pro českou ekonomiku citelná rána.

Jen pro otrlé, brouku

Přes hrozbu finančních ztrát si Češi z úbytku zahraničních hostů viditelně nic nedělají. Někdy to naopak vypadá, že vyvíjejí velké úsilí, aby případné návštěvníky odradili. Do renomovaných bedekrů se stále častěji vkrádá varování před nástrahami, které mohou turistu v České republice potkat. Lhostejno, zda zájemce čerpá své vědomosti z německého cestovního magazínu ADAC, či z věhlasných průvodců Eyewitness a Lonely Planet. Všechny ho varují před špínou, nebezpečím, taxikářskými zloději a všudypřítomným rasismem. „Máte-li tmavší kůži, hrozí vám nepříjemnosti a diskriminace,“ varuje návštěvníky Česka Lonely Planet a tato mrazivá charakteristika české atmosféry je v něm pouze jednou z mnoha. Stejně kritický je internet. „Pozor na pražské taxikáře, mají strašnou pověst. I za krátkou cestu vám mohou naúčtovat astronomické sumy,“ stojí například ve varování, které pro lidi chystající se do Česka přišlo na síť z Kuvajtu.

Co se týče schopnosti obelstít návštěvníky a „oholit“ je o peníze, vynalézavost domorodců roste. Svědčí o tom stížnosti u České obchodní inspekce, které se dotýkají prakticky všech oblastí, s nimiž se mohou turisté setkat. „Měli jsme například i stížnost od jedné německé evangelické obce, které jistý podvodný průvodce popisoval krásy Ústí nad Labem, zatímco byli v Děčíně,“ říká Michal Dobiáš, který se v ČOI zabývá sběrem a analýzou informací. Do rukou inspektorů se ovšem dostane svědectví pouhého zlomku podvedených. Většina netuší, kam se tady se svým zážitkem obrátit, a tak jej vyprávějí až doma - přátelům, nebo dokonce přes média všem. Ukázkou je dokument o hrůzách v českých taxících, který začala v červnu točit britská televizní společnost BBC. Na tento námět přivedla reportéry zkušenost anglické historičky Phyllis Horalové, která si v Praze od taxikáře vysloužila facku za to, že si napsala číslo jeho vozu, protože nechtěl spustit taxametr. Mimochodem, řidič nebyl nijak potrestán a Horalová se dodnes nedočkala ani omluvy - stejně do ztracena vyšumělo všech dalších sedmdesát stížností zahraničních turistů na taxikáře, které od ledna do října loňského roku zamítli pracovníci odboru místních příjmů a cen magistrátu hlavního města. Pak se nelze divit tomu, že týdeník The Economist popsal nedávno podmínky pro turisty v Čechách doslova jako „vražedné“. To není příliš lákavý signál, zvlášť když se o zemi jiné informace v západních médiích téměř nevyskytují. Noviny v poslední době věnovaly pozornost jedině české snaze postavit v Ústí zeď kolem romského sídliště a třeba na CNN se české reálie objevily za dlouhou dobu jenom jedinkrát, na detailním záběru na Eduarda Kremličku snídajícího brouka.

Domácí jedna, hosté osm, černé huby ven

Čelné místo v programu vyhnání turistů zaujala letos zpráva, že se majitelem řady zdejších prominentních hotelů stala firma z teroristické Libye. Kromě ostudy se čekal i výrazný úbytek amerických turistů. Severní Amerika totiž striktně dodržuje sankce OSN proti Libyi (které podepsala i Česká republika), takže je vyloučeno, aby se američtí občané rekreovali v zařízeních patřících Libyjcům. Podle zprávy vedení hotelu Panorama, který patří do sítě diktátora Kaddáfího, „ubylo sice americké klientely, ale ostatní turisté mezery zaplní“. Tento optimistický přístup se v Čechách vyznává nejen u libyjské spojky: omluvu, že „to nevadí“, má v očích domorodců téměř každý nešvar. Například i praxe dvojích cen, kterými jsou zde cizinci už léta pronásledováni nejen v restauracích a penzionech, ale i v muzeích a kulturních institucích. Lonely Planet sice cestovatelům rezignovaně radí, že to někdy jde s „určitým šarmem a znalostí češtiny usmlouvat na české ceny“, ale většina návštěvníků nejenže neumí česky, ale neumí se ani handrkovat. Takže zaplatí a jsou znechuceni, jak to dosvědčují četné stížnosti tohoto druhu u obchodní inspekce a v České centrále cestovního ruchu. Ředitel inspekce Zbyněk Suchomel přiznává, že dvojí ceny jsou neetické, ale nelze prý je nijak postihnout. „Někdy si toho ani turisté nevšimnou, protože ceny jsou napsané slovy, a to česky, takže cizinec nemá přehled.“

Úředníky, kteří se na ministerstvu pro místní rozvoj zabývají cestovním ruchem, netrápí pouze nevhodné podmínky pro turisty, ale také averze Čechů k cizincům všeobecně, a těm s tmavší barvou kůže zvláště. ČOI eviduje řadu stížností arabských a asijských turistů, které Češi nepustili do svých restaurací či je v nich odmítli obsloužit, protože jsou prý „cikáni“. Český rasismus je už svého druhu pojmem, o kterém rozezleně jedná dokonce americký Kongres. V médiích si díky němu Češi pomalu, ale nezadržitelně získávají pověst primitivů Evropy. I proto se ministerstvo rozhodlo vypracovat koncept kampaně, která by měla zdejší občany přesvědčit, aby svůj negativní pohled na odlišnost přehodnotili. Jak bude kampaň vypadat, to však zatím lidé z odboru cestovního ruchu nevědí.

Autor studuje žurnalistiku.