Zapomněli jste na exil
Článek Tomáše Němečka Být jako cizinci (Respekt č. 32/1998) končí konstatováním, že k využití zahraničních vzdělávacích institucí neexistuje jiná cesta než na ně vyslat nejlepší mozky a doufat, že se po studiích s nabytými vědomostmi vrátí. Vzhledem k tomu, že by se v ČR dal asi těžko uskutečnit příklad Tchaj-wanu (tj. nabídnout absolventům lepší a lépe placená místa, než měli v Americe), je to zřejmě skutečně cesta jediná.A přece po roce 1989 žil na Západě značný počet českých exulantů, kteří (buď sami, nebo jejich děti) zahraniční vzdělávací instituce absolvovali, často s vynikajícím prospěchem. Kdyby tehdy prezident nebo vláda požádali tyto zahraniční Čechy o poskytnutí pomoci ve formě informací „o stavu světa“, jsem přesvědčen o tom, že by se tato iniciativa setkala s velkým úspěchem: jen ze svého blízkého okolí znám několik takových jedinců-idealistů, kteří od r. 1977 všemi dostupnými prostředky podporovali disidenty, na „svoje poslání a úkoly ve svobodné vlasti“ se těšili a léta připravovali.Podobné výzvy se ovšem nikdy nedočkali, s exilem u nás nikdo nepočítal a nikdo se s ním nebavil (byly i výjimky, např. předseda zahraničního výboru Poslanecké sněmovny Payne, který 29. července 1993 v rozhovoru pro newyorský exilový Československý týdeník řekl, že "emigranti mají u nás špatnou pověst, protože veřejnost má logický pocit, že to jsou lidé, kteří si…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu