Naděje přichází z východu

Bill Clinton a Tony Blair se stali nadějí kontinentální levice. Jejich průraznost a taktický přístup k mnoha problémům z oblasti zahraniční či vnitřní politiky, propagace globální konkurence a privatizace sociální politiky jsou u nás, a nejen u nás, sledovány pozorně a s napětím. Projeví se vůdce německých sociálních demokratů Gerhard Schröder jako druhý Blair?

Má „anglosaský kapitalismus“ naději zahnízdit se v Rakousku, které je v nemenší míře než Německo spoutáno korporativismem a vzájemnou blokádou institucí a zájmových skupin? A co Francie, kde zaměstnavatelé, odboráři a politické strany stále používají rétoriku třídního boje?Ve stínu všech těchto úvah, spekulací a analýz však zůstává to, co se děje na druhém konci Evropy, v zemích, kde po přechodu do ofenzivy proti levici opět vládne pravice. A je to škoda, dějí se tam totiž neméně zajímavé věci: efektní odstátnění majetku, daňová revoluce, expanze idejí, o nichž letos v březnu na příkladu Polska Mladá fronta Dnes napsala, že představují „stejné nebezpečí pro Polsko i pro celou Evropu“.

Vše na prodej

Když Polsko a Maďarsko plnou parou uskutečňovaly transformaci, Rumunsko a Bulharsko o ní teprve uvažovaly a Litva, Lotyšsko a Estonsko ještě byly integrální částí Svazu sovětských socialistických republik. Mohou tedy dnes vůbec mít tyto státy něco společného kromě už zmíněné skutečnosti, že v nich vládne pravice? Odpověď zní - ano.

Už při srovnání obsahu expozé, která přednesli premiéři všech těchto zemí, si totiž lze snadno všimnout, že nejdelší pasáže jsou věnovány ekonomickým otázkám. Ovšem to není nic překvapivého, vezmeme-li v úvahu ekonomickou zaostalost těchto zemí ve srovnání s nepostkomunistickou částí Evropy, jakkoli se svým rozsahem v jednotlivých zemích samozřejmě liší. To, nad čím bychom se však už měli pozastavit, je role, jaká je v daném kontextu připisována privatizaci. A je to role nezanedbatelná, shrnutá do hesla: co nemusí být státní, ať je soukromé.

Důležité je, že toto heslo nezůstává pouze na papíře. Estonsko totiž poté, co privatizovalo všechny velké průmyslové podniky a telekomunikace, zcela otevřelo trh leteckých služeb a letos má v plánu učinit totéž s trhem železniční dopravy a dodávek energie. Ve stopách Estonska jdou ostatní pobaltské státy, ale také jednoznačně Polsko, jehož vláda právě redukovala po svých levicových předchůdcích seznam tzv. strategických (rozuměj neprivatizovatelných) podniků ze 400 na 45. Pouze zdánlivě se situace liší v případě Maďarska, kde Orbánova vláda mluví jen o tzv. green-field investments (v překladu zhruba „investice na zelené louce“). To ovšem proto, že tamní donedávna vládnoucí socialisté, tlačení následky finanční krize z let 1994–95, se po počátečním přibrždění privatizace dali do výprodeje státního majetku takovým tempem, že tam už státní podniky prakticky nejsou k mání. Maďarská pravice proto byla nucena nesměrovat svůj zájem k zahraničním investorům, kteří převzetím některých oborů či podniků pomáhají odstátňovat zdejší vlastnictví se všemi důsledky (zefektivnění, modernizace, nové technologie atd.), ale snažit se, aby se zahraniční kapitál na území Maďarska pouštěl do zcela nových podniků - do právě zmíněných green-field investmens. Do investic, které mají mimochodem navíc tu přednost, že pouze malý zlomek jejich pozdější produkce je určen pro domácí spotřebu a většina se dostává na zahraniční trhy, což podporuje expanzi exportu, tradiční Achillovy paty stále nepříliš pružných ekonomik postkomunistických zemí.

Dokonce i Bulharsko a Rumunsko, které zcela ztratily první polovinu devadesátých let neustálým zahajováním a zastavováním privatizace, se nyní zbavují státního vlastnictví tempem zcela závratným. Nejprve zahájilo na podzim 1997 Bulharsko program restitucí, v jehož duchu se všichni majitelé nemovitostí, které byly znárodněny po roce 1944 a z různých důvodů dosud nebyly navráceny, stanou spolumajiteli těchto objektů a za zbytek jejich hodnoty obdrží akcie; následně se přistoupilo k odnárodnění zemědělských podniků takovým tempem, že ještě do konce letošního roku bude 100 % bulharské orné půdy v soukromých rukou. Podobně tomu je v případě Rumunska, kde od listopadu 1996, kdy byli od vlády odsunuti postkomunisté Iona Iliesca, už 80 % půdy našlo soukromého vlastníka; státní podniky jsou privatizovány tempem 100–300 měsíčně a Radu Vasile, jmenovaný letos v květnu šéfem vlády, okamžitě po nástupu do funkce ohlásil rozdělení a následnou privatizaci velkých státních monopolů v oblasti energetiky (RENEL), těžby ropy (ROMPETROL) a plynu (ROMGAS), tedy podniků, které se dosud těšily statutu posvátných krav rumunské ekonomiky.

Reaganova daňová hereze

Když roku 1981 Ronald Reagan oznámil, že snížení daňových sazeb nakonec přinese silný přírůstek daňových příjmů, byla to taková hereze, že republikánský šéf rozpočtové komise David Stockman podal okamžitou demisi. Před vstupem Reagana do Bílého domu činila nejvyšší sazba pro příjmy z investic 70 %, ze mzdy 50 %, z kapitálového zisku 35 %. Reagan je zkrátil na 39 % z investic a ze mzdy a na 28 % z kapitálových zisků - a stalo se to, co prezident předpovídal. Zvýšily se rozpočtové příjmy i příjmy obyvatelstva. Jestliže v roce 1980 vybrala americká vláda na daních pouze 517 miliard USD, o deset let později, v okamžiku, kdy Reagan definitivně opouštěl Bílý dům, téměř dvakrát více.

Pod vlivem této zkušenosti byla v 80. letech i v jiných zemích provedena reforma daňového systému. V Austrálii tak nejvyšší sazba daně z příjmů fyzických osob klesla ze 60 na 49 %, v Kanadě ze 32 na 29 %, v Kolumbii ze 49 na 30 %, ve Švédsku ze 75 na 50 %, ve Velké Británii z 80 na 40 %.

Není však vyloučeno, že dnes stojíme na prahu další daňové revoluce, tentokrát z iniciativy takových zemí, jako je Estonsko, Polsko či Maďarsko.

Východ na cestě k rovné dani

Až do liberální revoluce osmdesátých let, nazývané v Evropě obvykle thatcherismem, odpovídali politici na napětí ve společnosti zesílením role státu v ekonomice, zvýšením stupně redistribuce příjmů a novými regulacemi. Částí tohoto procesu bylo zavedení progresivní daně z příjmů, tedy takové daně, která roste rychleji než přímo úměrně narůstajícím příjmům plátce daně. Ten, kdo u nás vydělává například 10 tisíc korun měsíčně, odvádí na daních 20 % a k tomu ještě pevnou částku 1050 Kč (mimo zdravotní a sociální pojistné), tedy celkem 3050 Kč; z příjmu 50 tisíc korun se už ovšem neplatí pětinásobná daň, protože ten spadá pod vyšší práh (32 % a 4200 Kč), což už za dané situace znamená nikoliv částku přes patnáct tisíc, ale přes dvacet.

O demotivujících účincích daňové progrese už ekonomové napsali celé knihy, avšak první zemí, která se rozhodla s touto skutečností něco udělat, je Estonsko. To totiž progresivní daň z příjmů nahradilo daní rovnou, tedy přímo úměrnou, a empiricky dokázalo, že zrcadlovým odrazem takového kroku je růst investic. Důsledek? Estonsko se dnes těší desetiprocentnímu, tedy v Evropě nejvyššímu hospodářskému růstu.V roce 2000 zavítá rovná daň i do Polska. Politickou diskusi na téma, o kolik bude v důsledku takové reformy obrán státní rozpočet, totiž počátkem července ukončil Leszek Balcerowicz, který dokázal, že - o nic. V Polsku totiž byla suma peněz, které dnes plynou do státní pokladny z daně z příjmů, vydělena počtem daňových poplatníků a získaný výsledek (18 % - při zachování části dosavadních úlev spojených s počtem dětí, stavbou domu atd. nebo 17 % - bez nich) byl vzat za příští sazbu rovné daně. Ve skutečnosti se však v tichosti počítá s tím, že příjmy státního rozpočtu navzdory „odlehčení bohatým“ nejenže zůstanou na stejné úrovni, ale stoupnou. Kontrola jednoho daňového přiznání totiž nyní zabírá polskému úředníkovi kolem 2 hodin, což znamená, že průměrný poplatník nemůže být kontrolován častěji než dvakrát za život. Po zavedení rovné daně má kontrola jednoho přiznání trvat podle nedávných simulací polského ministerstva financí kolem 45 sekund, což by systém výběru daní mělo spíše utěsnit.Ambicemi na zavedení rovné daně se netají ani Rumunsko (ačkoli se ještě nestane částí širší daňové reformy, plánované na příští rok) a Maďarsko. Tam to už ovšem bude součást širší reformy fiskálního systému, jejíž zahájení ohlásila Orbánova vláda na rok 2000.

Pravice kontra welfare state

Nelze popřít, že odklon od daňové progrese, která je všude v Evropě oporou sociálního státu, je současně útokem na tento typ státu. Doktrína státu blahobytu totiž stojí také na definici lidské svobody jako svobody beze strachu a nedostatku, což znamená odejmout státu roli „nočního vrátného“ a ustavit stát, který aktivně přerozděluje národní důchod (ve prospěch vlastních hospodářských aktivit, boje s nezaměstnaností, zdravotního pojištění, sociální péče atd.). To jde ruku v ruce právě s daňovou progresí, která s lidmi nakládá nerovně, poskytuje privilegia chudším.

Na druhé straně je však dnes velmi obtížné zhodnotit skutečnou sílu úderu, který má být státu blahobytu zasazen. Pravice totiž v rozsáhlých příspěvcích státu blahobytu jeho občanům vidí cenný prvek, který společnost ve stále více atomizovaném světě sjednocuje. Proto s demontáží státu blahobytu nikde nespěchá. Nejlepším příkladem je postoj Fideszu, vítěze květnových parlamentních voleb v Maďarsku, který jedním ze svých prvních rozhodnutí obnovil s platností od ledna příštího roku plošnou výplatu přídavků na děti. A i kdybychom měli někde jinde (v Polsku, v Rumunsku) co do činění s obráceným procesem, neděje se tak na základě nějakého programového „antiwelfare state“, ale skrze argumentaci o potřebě ztenčit stát, aby se mohla zvýšit konkurenceschopnost ekonomiky.

Od esesáků po mnicha Paisije

Další důležitý jev, který by neměl uniknout naší pozornosti, je problém, na nějž narazíme v souvislosti se vztahem daných společností k vlastní minulosti. A nejde tu o otázku lustrací či dekomunizace, které pro své opožděné zahájení skutečně vedou k nemalým politickým, ba i společenským otřesům, což nyní nejlépe dokládá Rumunsko, kde se jen během několika posledních týdnů ke spolupráci se Securitate postupně přiznali ministr zdravotnictví Ferenc Barányi, místopředseda vládnoucí Národní rolnické strany Vasile Lupu a kalvínský biskup László Tökés - jeho uvěznění roku 1989 přitom v Temesváru vyprovokovalo nepokoje, na jejichž konci stál pád Ceaušescova režimu. Jedná se o něco jiného.Podívejme se nejprve na nejnápadnější vrstvu zmíněného problému. Lotyšsko si s velkou slávou připomíná každou významnější událost ze svých předsovětských dějin včetně březnových oslav výročí vzniku Lotyšské legie SS. Jednotky, jejíž polovina (146 tisíc vojáků na všehovšudy 2 miliony Lotyšů) našla na frontě nebo v sovětských lágrech smrt, na druhé straně je však zatížena podílem na hromadných popravách Židů, Rusů a Bělorusů, což má za následek, že každé takovéto oslavy pravidelně končí mezinárodním skandálem.

V Rumunsku probíhá každá návštěva Michala I., už rok opět občana Rumunska, v takové atmosféře, kterou by mu všichni předchůdci na rumunském trůně mohli jen závidět.Bulhaři se nejprve velmi emotivně, v atmosféře připomínající celonárodní hysterii, rozloučili se svým nejsvatějším rukopisem, Historií slavjanobulharskou mnicha Paisije z Hilandaru (byla ukradena a dosud se nalézala v Národním historickém muzeu v Sofii), a vrátili ji bulharskému klášteru Zograf na Svaté hoře Athos v Řecku. Hned nato se po příkladu prezidenta Stojanova začali skládat na odkoupení kopie rukopisu od kláštera.

Radost ze znovuobjevování vlastních dějin po půlstoletí jejich zamlčování a překrucování komunisty? Určitě ano, ale nejen to. Tento obrat k minulosti je totiž součástí širšího hnutí, které vykládá národní dějiny prizmatem vykonstruovaným z přesvědčení o ztraceném (ne vždy vlastní vinou) 19. století, poté z prožitku dvou světových válek, přinejmenším dvou revolucí a nakonec z posledního půlstoletí stráveného v podmínkách méně nebo více ostrého režimu totalitního systému. To vše pak vytváří podhoubí, na němž jen bují ideje konzervatismu.

Antipostmoderní konzervatismus

Tento konzervatismus zavrhuje jakékoli distancování od pojmu národ a pokládá jej dokonce za hodnotu dnes ohroženou, ne agresivní. Je to konzervatismus, například podle tvrzení Márii Schmidt, spoluautorky nedávno v Maďarsku vydaného obsáhlého výboru studií pod názvem „Janusovská změna systému“, který základní problém vlastní země nevidí ani v politických, ani v ekonomických, ale v kulturních příčinách, protože „úspěch u nás přese všechno zdání nesklízí takzvaný postkomunismus, ale postmodernismus“. Proto se právě on - a především tři jeho základní opory - stal hlavním cílem útoků maďarských konzervativců pod vlajkou Fideszu.

Různorodost? Tvrzení, že zakořeněnost, vědomá volba a život v mezích vlastní tradice je „myšlenkovým přečinem“ namířeným proti samým základům demokratického dialogu kultur v současné společnosti, to je přece nesmysl. Jaký dialog mezi kulturami by byl možný, kdyby jeho účastníky nebyly osoby schopné vyzrálým způsobem zvolit si vlastní tradici a ztotožnit se s ní? Postmoderní multikulturnost není žádným dialogem kultur, ale pouhým „zappingem“, bezmyšlenkovitým přepínáním televizních kanálů. Je to jednak činnost ohlupující, jednak rychle znudí (není-li člověk dítětem či nevyrovnaným jedincem).Tolerance? To je výchova ke skepsi, relativismu a lhostejnosti. Favorizování těch, kteří nevěří v nic, nebo věří ve všechno. Ty, kteří věří v jednu pravdu, stejně jako první křesťany ve starověkém Římě, kteří věřili v jediného Boha, totiž stíhá netolerance.

Svoboda? Tvrzení, že hranice mé svobody jsou vymezeny pouze svobodou druhé osoby („ať mi flanďák nenakukuje do ložnice,“ „moje peníze - můj život“ atd.), je další nesmysl. Taková definice svobody je totiž, jak to formuluje například čelná osobnost polského konzervatismu Cezary Michalski, „nejen eticky nepřípustná (ve své apoteóze egoismu), ale také falešná, protože vychází z atomistické vize společnosti. Ale společnost je přece CONTINUUM, a ne pouhý prostor, v němž obíhají atomy jednotlivců, kteří se nestřetnou, pokud služba řídící dopravu pracuje dobře. Každý přichází na svět jako dítě svých rodičů, existuje jako žák svých vychovatelů, jako přítel svých přátel, jako muž své ženy, zakončuje život jako otec svých dětí, učitel svých žáků“.

Co z toho všeho vyplývá v praxi, je nyní nejlépe patrné v Polsku, kde jsou konzervativci snad nejefektivněji zorganizováni, a to v podobě tzv. pampersáků.

Generace pampersáků

Označení „pampersák“ vymyslili ideologičtí odpůrci polských konzervativců jako narážku na jejich pro politiku kojenecký věk. Průměrný pampersák totiž skutečně většinou dosáhl sotva věku třicet let. Podstatnější než etymologie pojmu „pampers“, který navíc polští konzervativci přijali za vlastní, jenom jej naplnili vlastním obsahem (pampersák je ten, kdo nepropouští nečistotu), je však jiný jeho rys - rozmístění. Jak totiž nedávno lapidárně poznamenal levicový týdeník Politika, „ne každý třicetiletý pravičák v Polsku je sice pampersák, ale na druhé straně pravděpodobnost takové skutečnosti je vysoká“. Bez jakékoli nadsázky lze dokonce říci, že vedle kruhů (post)komunisticko-svazáckých, z nichž vzešel například prezident Kwasniewski, a vedle generace roku 1968, jejímž nejvěhlasnějším představitelem je asi Adam Michnik, tvoří pampersáci v tuto chvíli třetí klíčovou politickou sílu v Polsku. Jejich četné představitele najdeme v téměř všech polských pravicových novinách a časopisech, od deníku Zycie po křesťanskofilozofický čtvrtletník Fronda, od Polské tiskové agentury po Polskou poštu, od Volební akce Solidarita po Kancelář premiéra včetně jejího pětatřicetiletého šéfa Wieslawa Walendziaka (u nějž nelze vyloučit, že bude příštím prezidentským kandidátem).

Rychlí pragmatici

V čem spočívá síla pampersáků? Za prvé v jejich přesvědčení, že velké reformy neprobíhají lineárně, že k jejich úspěchu je nutná mobilizace veřejného mínění, jež má zájem udržet si své průběžné postavení. A protože mobilizace nemůže trvat věčně, je nutno se zavedením reforem spěchat. Právě to je hlavní důvod, proč je necelý rok po nastoupení Buzkovy vlády v Polsku snazší vyjmenovat ty oblasti života, které reformy nezasáhly, než ty, v nichž jsou prosazovány. Stojí také za pozornost, že věčné dilema vládnoucích v takovéto situaci - ztratit podporu společnosti, nebo si ji zachovat? - je zde převedeno na dilema, jež nevylučuje možnost ztráty a ptá se jen: za co? Na tom totiž záleží, alespoň podle konzervativců, tempo její pozdější náhrady.

Za druhé plyne síla pampersáků nepochybně z velmi pragmatického přístupu k demokracii jako metodě vládnutí. Podle nich totiž není demokracie v žádném případě systém, který by garantoval, že budou realizovány nejlepší varianty. Zaručuje pouze, že všechny návrhy budou vyslyšeny a vzaty v potaz. Proto pampersáci programově usilují o to, aby se demokratická diskuse týkala pouze prostředků, a ne cílů (viz například boj kolem reformy administrativního členění Polska v posledních měsících, v němž postkomunistický Svaz demokratické levice téměř uvízl ve sporu o počet nových regionů, ačkoli z hlediska skutečného cíle reformy, rozsáhlé decentralizace státu, je to věc druhořadá).

V boji o novou tvář Evropy

Ačkoli by bylo předčasné tvrdit, že příklad Polska ukazuje, že ve střední a východní Evropě nyní pod vládou pravice stoupá horečka jakési konzervativní revoluce, není pochyb o tom, že popularita, jakou si tyto ideje a jejich hlasatelé získávají, pramení v usilovně živeném přesvědčení přinejmenším části těchto společností o potřebě zahájit boj o novou tvář Evropy. Boj plyne z názoru, že politika má sloužit uskutečňování rozhodnutí, jež vydává společnost na kulturní a civilizační úrovni, a vychází z poznání, že svět prochází dynamickými proměnami - a že jako v každé zemi jsou vítězové a poražení, tak i v globálním měřítku jsou země vyhrávající a prohrávající.