K čemu je nám mapa v neznámé krajině

„Non ascoltare mai quello che ti si dice, ma pensa bene perche te lo si dice. Rispondi solo dopo, lentamente e con la dovuta serieta,“ (neposlouchej nikdy, co ti kdo říká, ale usilovně přemýšlej, proč to říká; pak teprve rozvážně, jen jakoby mimochodem, odpověz) zní zlatá neapolská zásada, tak jak ji podává Giuseppe Zevola, umělec a znalec života.

Problém se rodí v Neapoli

Neapol je město na jihu Itálie. Podrobného průvodce, jak se správně a se ctí řídit touto radou, víme-li, že její poskytovatel je též jejím uživatelem - je tedy též z Neapole - si necháme na později (netrpělivý čtenář radě důstojně dostojí). Případ Barona Brambeuse (událost dobře dokumentuje Osip J. Senkovskij ve své zprávě Výstup na Etnu), který spadl do kráteru sopky o pár set kilometrů jižněji, nás učí, že chybné porozumění (nevíme, co mluvčí říká) nemusí být mnohdy nevýhodné, a je-li navíc neporozumění neúmyslné (rozmlouvající si nerozumějí v tom, že si nerozumějí), netratí účastníci takového rozhovoru ani cti.U některého druhu promluv je výše uvedená rada naivní. To tehdy, máme-li dojem, že víme docela určitě, proč mluvčí říká to, co říká - to je vždy případ politických promluv. A vzbuzuje-li co naše pochybnosti nebo toužíme-li, aby nám bylo co vyjasněno, je to „obsah“ jeho výpovědi. Tedy to, co tribun „skutečně“ říká, o čem to holenek „opravdu“ mluví.Výše uvedená rada z jihu má jeden především pragmatický aspekt: ptáme-li se „proč“ namísto „co“, minimalizujeme, jakkoliv…