Bojovníci s lidskou tvář

„Češi zasáhli srdce komunistické revoluce. Vše, co ale pro ně můžeme udělat, je protestovat a dál vést rozhovory.“ Těmito slovy prý reagoval americký viceprezident Hubert Humphrey na zprávu o chystané intervenci vojsk Varšavské smlouvy, kterou 20. srpna 1968 ve 20 hodin středoevropského času donesl do Bílého domu sovětský velvyslanec Dobrynin. O tři hodiny později již rolovaly na pražském letišti intervenční letouny a první ruský tank přerazil závoru na hraničním přechodu Cínovec.

Nikdy ve dvacátém století nebyly české země středem takového zájmu světové veřejnosti jako před třiceti lety. Zřejmě se tu stalo něco důležitého. Dva čeští občané se ale jen těžko shodnou na tom, co to vlastně bylo, mladší generace navíc o „osmašedesátém“ ve škole mnoho rozumného neslyšely. Přesto je důležité o tomto rozporném okamžiku českých dějin uvažovat. Když ne z jiného důvodu, pak proto, aby se nám totéž v jiných historických kulisách nestalo znovu.

Dubčekovo jaro

Chladný politický popis událostí roku 1968 není příliš složitý: Československo se propadalo do hospodářské krize, a komunistická elita se proto rozhodla vyměnit zdejšího diktátora. Jenže Antonín Novotný vládl příliš dlouho na to, aby se změna obešla bez dramatických událostí.

Všechno odstartoval slavný Brežněvův výrok při pražské návštěvě v prosinci 1967: „Eto vaše dělo.“ Novotného odpůrci ve vedení KSČ si to vyložili jako souhlas, že mohou svého prvního tajemníka svrhnout a nahradit ho někým ze čtveřice dalších členů stranické špičky, tzv. politbyra. Reálnými kandidáty byli místopředseda vlády Oldřich Černík a aparátníci Jiří Hendrych,Drahomír Kolder a Alexander Dubček. Jak známo, vítězem a prvním tajemníkem KSČ se stal Dubček, který v příštích měsících prosazoval i na další důležitá místa ve straně a vládě své příznivce. Ve svém boji využíval podpory některých přátel ze Slovenska; mezi nimi byl i nový šéf slovenských komunistů Vasil Biľak. K Dubčekovi se přidali také komunističtí technokraté, kteří požadovali ekonomické reformy. Vedle předsedy nové vlády Černíka sem patřili i jeho zástupci Ota Šik a Lubomír Štrougal a stranický tajemník Alois Indra. Zástupci třetího proudu, tzv. „reformistů“, např. šéf Národního shromáždění Josef Smrkovský, předseda Národní fronty František Kriegel a straničtí tajemníci Zdeněk Mlynář s Čestmírem Císařem, byli ještě radikálnější. Tvrdili totiž, že „ekonomická přestavba“ nemůže být úspěšná, dokud strana aspoň trochu neuvolní svou diktaturu. Šik proto navrhoval slavnou „třetí cestu“, která by zrušila stranickou kontrolu v ekonomice a vytvořila tržní prostředí pro státní podniky. Mlynář k tomu opatrně dodával, že KSČ by měla svou vedoucí úlohu prosadit ve svobodných volbách. Reformisté nikdy nedostali šanci svůj experiment - tzv. socialismus s lidskou tváří - uskutečnit, spojení s těmito lidmi se přesto stalo Dubčekovi osudným.

Nový první tajemník totiž pod jejich vlivem porušil dosavadní pravidla komunistických převratů, které se měly odbývat pokud možno jen uvnitř politbyra, navíc s výslovným souhlasem z Moskvy. Dubček chtěl ale ovládnout stranu zvláštním způsobem. Novou ideologií se pokusil získat přímou podporu řadových straníků. A nejen to: uvolněním cenzury a zvýšením minimálních mezd i důchodů dokonce oslovil celou veřejnost. Pokud by se mu na mimořádném sjezdu KSČ plánovaném na 26. srpen podařilo vyměnit staré kádry, stal by se na Moskvě i na jejích agentech ve vlastní straně nezávislým stejně jako rumunský stranický šéf Ceausescu. Něco takového ovšem Brežněv nemínil ani v nejmenším dopustit.

Brežněvův podzim

První varování zaslal vládce sovětského impéria do Čech už koncem března, později následovala i další ultimáta. Hlavní požadavky byly jasné: zastavit přípravu sjezdu, obnovit cenzuru a zbavit stranické vedení reformistů. Protože Dubček pod tlakem reformistů chystal sjezd i nadále, došlo k invazi. Proběhla až v nejzazším možném termínu - Brežněvovi se do ní očividně nechtělo. Po vojenské stránce proběhla bez chyby, v politickém ohledu ale plány na jedničku nevyšly.

Brežněv dostal od svých agentů v Praze „zvací dopisy“, které měly světové i československé veřejnosti vysvětlit, že vlastně nešlo o agresi, ale o předem dohodnutou „přátelskou pomoc“. Pozvání podepsali i Biľak, Indra a Kolder, tedy lidé, s jejichž pomocí chtěli Rusové vytvořit novou vládu a stranické vedení. Potíž byla v tom, že většina nejvyšších komunistů tehdy stála za Dubčekem. KSČ sice nehodlala zemi bránit, příchod vojsk však odsoudila jako agresi. Ruští vojáci pak okamžitě zatkli Dubčeka, Černíka, Smrkovského, Kriegela a některé další politiky, věc unesených vůdců ale vzali za svou běžní Češi a Slováci, kterým se ruské tanky v ulicích logicky líbit nemohly, a také nižší straničtí funkcionáři.Brežněv měl vojska v Československu, musel si ovšem poradit s masovými protesty v ulicích i s mimořádným sjezdem, který na 22. srpen svolali do Vysočan i bez svých unesených šéfů tuzemští komunisté a na němž do stranického vedení navolili samé reformisty. Z nepříjemné situace pomohli Rusům dva muži.

Prvním byl prezident Ludvík Svoboda. Nejdříve odmítl Indrovu „dělnicko-rolnickou“ vládu ruských agentů a pak ihned odjel do Moskvy, aby „osvobodil“ unesené politiky. To se mu do 26. srpna podařilo, jenže až poté, co je přemluvil, aby podepsali proslulý „moskevský protokol“ (odmítl to jediný Kriegel). V něm vůdci pražského jara bez ohledu na důvěru i podporu, kterou jim slíbili obyčejní lidé, kapitulovali: připustili „dočasnou“ přítomnost ruských vojsk na území republiky, zavázali se obnovit cenzuru a vyhnat ze stranického vedení reformisty. Další trn vytrhl Rusům z paty Gustáv Husák, který za Komunistickou stranu Slovenska slíbil, že odmítne právoplatnost vysočanského sjezdu.Vítězství bylo v kapse a Brežněvovi už stačilo jen utahovat šrouby a nastolit novou, tentokrát už poslušnou garnituru. Hlavní úkol - ovládnout KSČ - mu významně usnadnili technokraté. Jejich mluvčí Alois Indra totiž ještě v roce 1968 straně doporučil změnit reformní plán pražského jara, především zapomenout na úvahy o demokratických změnách: nejdříve je třeba znovu zavést v zemi pořádek, potom uskutečnit ekonomické reformy a demokracie přijde na řadu až nakonec. Ani tento svůj úmysl ale komunisté neprovedli, i když na to měli dvacet let. Zůstalo jen u pořádku, dobovým termínem u „normalizace“. Moskvou prověření protagonisté pak zemi vládli až do roku 1989. Vedle Husáka, Svobody, Biľaka, Indry a Štrougala se uplatnil i nenápadný Miloš Jakeš, kterého Dubček jmenoval předsedou stranické kontrolní komise. Ti, kteří prohráli, přišli o svá postavení; někteří emigrovali, několik méně významných komunistů skončilo v kriminále.

Loupežníkův učeň

Popis jednoho zpackaného palácového převratu v sovětské gubernii, který si vyžádal ozbrojenou asistenci z centra, ovšem mnohé neuspokojí. Šlo o víc, říkají nám někteří z účastníků, byl to vlastně hrdinský epos, který psal svou odvahou, nadšením a rozvahou sám český národ.

„V mnoha krajích světa žije vzpomínka na pražské jaro jako na jeden z hvězdných okamžiků století,“ řekl nedávno v anketě pro časopis Listy jeden z „osmašedesátníků“ Eduard Goldstücker.„V osmašedesátém roce podali Češi a Slováci jeden ze svých největších výkonů v dějinách,“ dodává k tomu další z pamětníků A. J. Liehm.„Naše společné dílo, pražské jaro, se stalo pevnou součástí dějin,“ tvrdí i dramatik Pavel Kohout.

Pro bývalé komunisty a další přívržence levice totiž nebyl důležitý převrat ani jeho fiasko, ale spíše ideály socialismu s lidskou tváří, pod kterými se tehdy mocenský boj odehrával. Nebylo prý náhodou, že právě Československo porušilo zavedený pořádek palácových revolucí. Ve skutečnosti šlo o „odvážný pokus o symbiózu sociální spravedlnosti s demokracií, který se v této středoevropské zemi odehrál díky jejímu kulturnímu, duchovnímu a ekonomickému potenciálu, humanistickým a demokratickým tradicím“ (tak zní názor posledního Brežněvova nástupce Michaila Gorbačova).

Znamená to snad, že se na světě dosud nikdo o spojení demokracie a sociální spravedlnosti nepokusil? To by nebylo úplně přesné. Nějaký výklad sociální spravedlnosti či soužití různě bohatých lidí předložil a uskutečnil každý demokratický národ. Tuzemský pokus byl výjimečný tím, že na to šel z druhé strany. Socialistická republika měla uskutečnit demokracii. Z pohledu přívrženců evropské levice - především těch, kteří v šedesátých letech protestovali proti „americkému imperialismu“ a „nadvládě monopolů“ - to byla lákavá alternativa.

Střízlivější výklad významu osmašedesátého nabízí v úvodu zmíněná poznámka amerického viceprezidenta. Češi skutečně byli vedle Němců nejmodernějším z národů, které ve čtyřicátých letech pohltilo Stalinovo impérium. Od počátku století ale také byli vášnivými levičáky. Vinou toho, že za druhé světové války a po ní přišli o svou elitu, mohli být jejich politici v šedesátých letech dostatečně naivní a levicoví, aby považovali demokratické ideály za vrchol socialistického vývoje a také aby se pokusili předat vládu občanům. Tím opravdu, byť nechtěně, zasáhli „srdce komunistické revoluce“. Sotva někdo může účinněji odhalit lži lupiče, který bez skrupulí okrádá každého pod záminkou, že bere jen bohatým a dává chudým, než jeho naivní učedník, který skutečně začne z nakradeného chudým rozdávat. Domněnku, že česká cesta může být účinným a poměrně bezpečným prostředkem k likvidaci komunistických režimů, potvrdil i pokus Gorbačova o přestavbu.

Celý svět nás obdivuje

Historička Eva Hahnová už osmašedesátý nezažila, přesto ve zmíněné anketě časopisu Listy připouští, že „sovětské tanky v pražských ulicích navždy zůstanou významným symbolem z dějin evropského kontinentu“. Příčinou ale není fakt, že připomínají odvážný pokus o demokratický socialismus. Podstatné bylo, že západní Evropa mohla vidět jeden z otřesů sovětského impéria poprvé přímo v televizi. Ve skutečnosti Češi splnili jen svou povinnost neposlouchat čtyřicet let Sovětský svaz úplně bez odmluvy - podobně jako v roce 1953 Němci, o tři roky později Maďaři a v padesátých a osmdesátých letech Poláci. Není to tak málo. Klidně tudíž můžeme i dnes po vzoru zdvořilé formulace baronky Thatcherové označit rok 1968 za „slunce, které náhle vzešlo z dlouhých temnot“.

Podle pamětníků byl ale přesah českých událostí do světové historie skutečně zásadní. Filozof Erazim Kohák třeba připomíná, jak bylo pražské jaro součástí vzpoury, kterou ve stejném roce podnikla proti „majitelům moci“ americká, francouzská a německá mládež. A jak dodává politik Jaroslav Šabata, české události „daleko přesáhly význam studentských revolt na Západě“. Podle Koháka nezáleželo v šedesátých letech na tom, proti které z obou „říší zla“ se bojovalo, podstatné bylo, že „skulinami ve zmrazeném pořádku vyšlehly plameny naděje“. Bohužel to u nás ani na Západě nedopadlo dobře: držitelé moci se rychle vzpamatovali a po nutných represích nabídli tam i u nás konzum, který od té doby vládne světu. Spolu s dalšími nevyléčitelnými revolucionáři z osmašedesátého proto Kohák očekává další vzpouru. Znovu ve jménu lidskosti a nově pod vlajkou ekologie.

Asi nejvíc poklepal národu po ramenou Milan Kundera, který koncem roku 1968 ve svém eseji „Český úděl“ mimo jiné napsal: „Pokus vytvořit konečně (a poprvé ve světových dějinách) socialismus bez všemoci tajné policie, se svobodou psaného i mluveného slova, s veřejným míněním, jež je slyšeno, a s politikou, jež se o ně opírá, s moderní kulturou, svobodně se rozvíjející, a s lidmi, kteří ztratili strach, to byl pokus, jímž Češi a Slováci poprvé od konce středověku stanuli opět ve středu světových dějin a adresovali světu svou výzvu.“ Na Kunderovu ódu zareagoval o měsíc později se střízlivým nadhledem Václav Havel:„Opravdu: budeme-li si namlouvat, že země, která chtěla zavést svobodu slova a která chtěla zabránit zvůli tajné policie, stanula kvůli tomu ve středu světových dějin, nestaneme se vážně ničím jiným než samolibými šmoky směšnými se svým provinciálním mesianismem.“ Svou argumentací ovšem reformněkomunistické příznivce pražského jara nepřesvědčil, nýbrž jen rozdráždil. Jak by mohl našemu krásnému experimentu rozumět nějaký Havel, ten buržoazní synek z bohaté rodiny, stihl ještě na Havlův článek odpovědět Kundera.

Svoboda na baterky

Radikálním ideologům levice pochopitelně nic nebrání, aby mýtus o mezinárodním významu československé revolty z roku 1968 využívali, jak se jim hodí. Je ale fakt, že ve svých vzpomínkách na zlatý věk před třiceti lety nejsou příliš důslední. Dnes už vedle Dubčeka a studentských vůdců ze Západu zapomínají jmenovat další modly šedesátých let v čele s Mao Ce-tungem,Ho Či Minem a Che Guevarou. Jako svého času hvězda studentských revolt Rudi Dutschke stále horují pro přímou demokracii, přestali už ale propagovat Dutschkeho názor, že „buržoazní systém více politických stran byl dávno překonán“. Asi by také nahlas nedávali za vzor tehdejší svobodu slova. V Praze skutečně před srpnem vycházely noviny, které se odvážily něčeho v sovětském bloku nevídaného: kritizovat některé členy vlády a předhazovat Leonidu Brežněvovi, že dobře nerozumí tomu, co se u nás děje. Proč ale nikdo nahlas nepožadoval například to, aby byl z ústavy vyškrtnut odstavec o vedoucí úloze KSČ? Za vzor otevřené žurnalistiky dnes sotva může sloužit článek „2000 slov“, který v červenci 1968 publikoval v několika novinách Ludvík Vaculík a který Moskvu pobouřil nejvíc ze všeho, co tehdy média předvedla. Asi nejodvážnější větou byla úvaha, že „máme znovu možnost vzít do rukou naši společnou věc, která má pracovní název socialismus, a dát jí tvar, který by lépe odpovídal naší kdysi dobré pověsti“. Autor také čtenáře výslovně upozorňoval, že není „rozumné ani spravedlivé“ uskutečnit „demokratickou obrodu bez komunistů“, a žádal především „čas na práci“. Příliš tvrdou kritikou teroru padesátých let není ani formulace, že „komunistická strana, která měla po válce velikou důvěru lidí, ji postupně vyměňovala za úřady, až je dostala všechny a nic jiného už neměla“.

Osmašedesátý žije

Nostalgie po starých dobách asi sluší generaci, která nadšení z „demokratizace“ roku 1968 prožila na vlastní kůži. Není divu, že tito lidé mají slabost i pro tehdejší vládnoucí ideologii. Něco podobného ale sotva můžeme očekávat od generace, která dospívala za normalizace, v šedém světě bez perspektiv, kde hrbení se před všemocnou Stranou bylo nutným kvalifikačním předpokladem. Dnešní čtyřicátníci si mohou oprávněně stěžovat, že účet za veselici otců museli zaplatit především oni. Zastánci pražského jara ovšem mohou nevděčníkům připomenout poslední z jeho předností. „Vždyť právě v těch vzrušujících, nadějemi překypujících měsících se zformovala elita, která vedla Československo ke svobodě po památných Vánocích 1989,“ upozorňuje i slavný sociolog Ralf Dahrendorf, jeden z německých osmašedesátníků. Má pravdu. Havel, Dienstbier, Pithart, Klaus či Zeman poprvé poznali veřejný život právě tehdy, jedenáct z devatenácti současných ministrů prohrálo svou první politickou hru právě před třiceti lety. Není divu, že dědictvím osmašedesátého je dodnes celá řada politických a společenských zlozvyků.

Nejčastěji o nich mluví současný předseda ODS. V předvolební knize „Tak pravil Václav Klaus“ například kritizuje, jak „obrodní komunisté“ (do jejichž okruhu počítá i Václava Havla) „nutně nepřekročili svůj stín a trvale navazují na ideje osmašedesátého“. Tím nepřetržitě škodí dodnes: „Z jejich deklarativní směsice převážně moralistních floskulí vzešla dnešní nepolitická politika, nechuť ke standardním politickým stranám a pluralitnímu demokratickému systému.“

Poučení z krizového vývoje

Pražské jaro v naší současné realitě neinspirovalo jen politický styl, který se nelíbí Václavu Klausovi. S osmašedesátým mají politická a společenská témata dnešního Česka tolik společného, že to až zaráží. Začít můžeme třeba donedávna skálopevným přesvědčením většiny politiků, jak nás i po „sametové revoluci“ se zatajeným dechem sleduje celý svět. Sám Václav Klaus prováděl přece tak skvělou liberální reformu, že se od nás - podobně jako v dobách Dubčekova tažení za demokracií - mohla učit i západní Evropa.

Jiné mýty už tolik k smíchu nejsou. Česká politická reprezentace například dodnes jako jediná v celé Evropě odmítá liberalizovat přístup ke vzdělání. Už za Černíkovy vlády se přece říkalo, že trochu povolit se může, není ale rozumné po západním vzoru nechat každého studovat, co chce, když přece úředníci a zkušení šéfové průmyslu předem vědí, kolik a jaké vzdělance potřebujeme. Rovněž předsrpnový názor o tom, jak všechny instituce nejlépe spravují sami pracující, měl své důsledky i po listopadu: zdravotnickou reformu psali doktoři a normalizační profesoři ovládli vysoké školy, čímž naopak jejich potřebnou reformu zcela zastavili. Šikova „třetí cesta“ s představou tržního prostředí a podniků v socialistickém vlastnictví se zhmotnila v devadesátých letech, když normalizační manažeři své podniky privatizovali s jistotou, že jim polostátní banky odpustí všechny případné dluhy.

Nejvíc ale zkušenosti osmašedesátého platí přece jen v politice. Pád Novotného garnitury urychlil na jaře 1968 finanční skandál generála Šejny a „obálková aféra“ samotného prezidenta (noviny tehdy publikovaly seznam stranických funkcionářů, které Novotný pravidelně uplácel). Také Klausovu vládu loni v prosinci položily informace o tajném švýcarském kontě ODS a není vyloučeno, že důsledky bamberských obchodů ještě postihnou Miloše Zemana. Ani Kalvodovy a Luxovy zprávy o tom, že jsou sledováni BIS, Zemanův hnědý kufřík nebo Klausovy poznámky o vatikánském spiknutí proti ODS nejsou ničím objevným - už před třiceti lety se to u nás jen hemžilo „imperialistickými agenty“ a „provokatéry KGB“. V tuzemských partajích dodnes platí klíčové poučení z krizového vývoje roku 1968: strana může mít jen jeden názor, s jehož oponenty je třeba místo diskuse udělat krátký proces. Svědčí o tom třeba vyhazov Rumlovy frakce z ODS, osud několika dosavadních disidentů v ČSSD i současná nervozita v Unii svobody. Politici také i dnes vystupují stejně suverénně jako jejich předchůdci, kteří chtěli dát „nový tvar věci pracovně nazvané socialismus“. S tím rozdílem, že dnes jde o správný tvar demokracie.

Zemanův bývalý poradce Oto Novotný přirovnal nedávno v článku pro Mladou frontu Dnes „Smlouvu o vytvoření stabilního politického prostředí“ mezi ODS a ČSSD k posrpnové normalizaci - ta přece měla rovněž přinést občanům především „klid k práci“. Při hledání podobnosti možná není třeba zacházet tak daleko. Co však rozhodně nelze přehlédnout, jsou podobné reakce určitých společenských skupin a reprezentací. V osmašedesátém zaříkávali intelektuálové ještě i signatáře moskevské zrady svou oddanou mantrou: „Jsme s vámi, buďte s námi.“ Stejně bezvýhradné projevy důvěry bylo slyšet z pódií i před červnovými volbami. Pak mobilizace skončila a z ODS jako hráze proti levici se škrábnutím pera stal garant levicové vlády. Nadšence to však nevyvedlo z míry. „Pan profesor nám to vysvětlí,“ prozradili ostatním svůj recept na klidný a spokojený život. Ani hlavní ideologové pražského jara by si nedokázali vymyslet nic lepšího.