Být jako cizinci

„Pět dní mluvila v práci anglicky a španělsky a po večerech chodila na mejdany a do kaváren, ale v sobotu dopoledne už byla u rodičů na Sázavě a v otcově staré košili sekala trávník nebo zavařovala okurky. Těžko si dokázala představit, že by rodičům vyprávěla, jak se svým šéfem kouřila hašiš nebo jak se občas ráno probouzí v bytě jednoho ženatého Američana.“ S ironickým odstupem vylíčil ve svém románu Účastníci zájezdu Michal Viewegh postavu třicetileté moderní Pražanky, která se vymkla domácímu prostředí - vstoupila totiž do zahraniční firmy a „poznala život“. Jen si pak musela pořídit dvojí oblečení, dvojí historky a dvojí život, aby vydržela v ospalém světě poklidného českého průměru.

Po listopadu se nejmladší české populaci skutečně nabídly dvě cesty. První - a tou šla většina - se omezuje na domácí rybník. Udělat „raketovou kariéru“ až na výrobního náměstka krajského podniku, na vysokoškolského asistenta s vyhlídkou na postup do deseti let, na úředníka státní správy. Tato cesta nevyžaduje vyšší pracovní tempo, než na jaké si zvykli starší kolegové během sedmdesátých a osmdesátých let. Na druhé straně ale ani mnoho neslibuje - blahobyt i životní perspektivy zůstanou nejvýš na normalizační úrovni.

Druhá je „cesta na Západ“. Nevyžaduje jako dříve emigraci, stačí najít práci v „západní“, nadnárodní firmě. Pro ty, kdo uspějí, je náhle běžné brát několikrát vyšší platy než jejich dosavadní kamarádi, konverzovat s kolegy v práci anglicky či německy, nosit oblek…