Možná, že zpěvačka Monika Načeva už definitivně ztratila soudnost a cit pro míru věcí. Anebo zcela převrací v české pop-music všechny doposud vžité kategorie, aby nastolila nové. Zda správná odpověď zní za A, či za B, nelze jednoznačně určit. Možná právě toto napětí mezi obvyklým a neobvyklým (které pravděpodobně jednou obvyklé bude) je motorem hudby druhé poloviny devadesátých let více než kdy jindy: závislost na momentálních trendech už ztrácí na síle, proto vedle sebe tak rovnocenně existují - či spíše se prostupují - minulost, přítomnost i budoucnost něčeho, čemu se dříve říkalo rock'n'roll a dnes třeba triphop. Podstatné pro Načevu je právě to, že snad jako jediný český umělec z té takzvané „zábavné branže“ (což je dnes už absurdní sousloví) všechny tyto časy obsáhla. Dosavadní tři alba, která od roku 1994 Monika Načeva vydala, to potvrzují.První dvě desky Načevy - Možnosti tu sou… a Nebe je rudý - vzbudily nebývalý respekt. Kolem letošního futuristického třetího alba nazvaného až příznačně Mimoid se však chodí po špičkách. Jako by spadlo z Marsu a náhodný pozemský pozorovatel neví, co mu Načeva udělá: zda na něho zaútočí, nebo si ho vůbec nevšimne. Ale jako by tady platila parafráze slov Friedricha Nietzscheho, kterou jindy pozoruhodná zpěvačka Monika Načeva předříkává nejen v úvodu své třetí desky: „Co tě nezabije, to tě posílí, aspoň na chvíli, boj se nic.“ Ta samá slova vyřkla Načeva už i v první skladbě svého předešlého alba. Jako by se ona věta měla stát…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu